Lukostřelkyni Markétu Sidkovou inspiroval Pán prstenů | E15.cz

Lukostřelkyni Markétu Sidkovou inspiroval Pán prstenů

Jiří Podhájecký Ostrava

Markéta Sidková ve třinácti letech ochrnula. S osudem se ale dvaadvacetiletá lukostřelkyně úspěšně pere. Nepřestává být aktivní a snaží se pomáhat i jiným sportovcům.

Bylo ji třináct let, když ji zasáhla rána osudu. Markéta Sidková se jako každý den chystala ráno do školy. Ovšem najednou ucítila silnou bolest od kolen dolů. Během dvou hodin přestala s nohama úplně hýbat. Dnes je Markétě Sidkové dvaadvacet let a je jednou z nejlepších handicapovaných lukostřelkyň na světě.

Víte jaká byla příčina ochrnutí?
Dodnes nevím. Nebyla jsem nachlazená, žádná infekce. Podstoupila jsem všechny možné vyšetření, ale nic se nezjistilo. Je možné, že to byla prudká reakce imunitního systému nebo nějaká hormonální změna.

Zlepšuje se nějak váš zdravotní stav?
Cítím změny, ale jde to hodně pomalu. Musím být trpělivá.

Proč jste si zrovna vybrala lukostřelbu?
V patnácti letech jsem byla v kině na filmu Pán prstenů, který mě inspiroval. Připomněl mi zážitky z dětství, kdy jsme si hrávali na zahradě. Přišla jsem domů a svěřila se mamince, že bych si ráda vyzkoušela střílet z luku. Do té doby jsem vůbec neuvažovala, že bych se vydala na sportovní dráhu. Mamka se hned začala na internetu dívat na lukostřelecké oddíly a našla kontakt na trenérku Danu Masárovou TJ Mariánské Hory. V současné době je mým trenérem Jan Dřevjaný, který je také odchovancem Mariánských Hor.

Od začátku jste ukazovala, že jste velice talentovaná.
První trénink jsem absolvovala prvního února a přesně o měsíc později jsem odjela na mistrovství republiky handicapovaných lukostřelců a zvítězila jsem.

Vaše maminka také začala střílet?
Ano. Maminka často chodívala kolem střelnice v Mariánských Horách a taky si říkávala, že by si to ráda zkusila, ale nikdy neměla příležitost. Začala právě až v době, kdy jsem přestala chodit a musím říct, že je velmi úspěšná. V seniorkách skončila na prvním místě, jak v hale, tak venku.

Jak často trénujete?
Většinou čtyřikrát týdně. Trénuji hodně na střelnici, chodím do posilovny nebo plavat. V současné době vše směřuji k jedinému cíli, a tím je paralympiáda v Londýně, kde bych chtěla pod vedením trenéra Dřevjaného, který mě opět dostává do psychické a sportovní pohody, uspět.

Lukostřelba je docela drahý sport. Pomáhá vám někdo finančně?
Dostala jsem se do střediska individuálního sportu v Ostravě, které mě finančně podporuje. Hradí mi soustředění, nářadí a podobné věci. Luk, který třeba používám, stojí sto tisíc korun. Touto cestou bych všem ze střediska ráda poděkovala, že se o nás sportovce hezky starají.

Máte za sebou úspěchy na republikových závodech i na mistrovství světa a Evropy. Zúčastnila jste se dvou paralympiád. Který výsledek vás nejvíce potěšil? Nemám žádný konkrétní úspěch, který bych řadila nad ostatní. Dokážu se radovat z každého dobrého výsledku.

Před odjezdem na vaši druhou paralympiádu v Pekingu jste natáčela dokonce i nějaký reklamní spot. Jak to bylo?
Český paralympijský svaz si vybral mě a cyklistu Jiřího Ježka, abychom propagovali české paralympioniky. Ten spot vypadal tak, že mě jako dva Číňani nesli na nosítkách a já střílím z luku šípy někam do dálky. Ten luk byl úplně obyčejný, ale docela silný. Protože se záběry několikrát opakovaly, měla jsem ruku rozedřenou úplně do krve. Horší to měli ale ti, co mě museli pořád nosit. Kluci se mnou běhali pořád dokola v lese. Byla zima a museli utíkat naboso. Já jsem se jen snažila, abych se na těch nosítkách nějak udržela. Musím ale říct, že mě to natáčení hodně bavilo.

Z Pekingu jste si nakonec odvezla bronzovou medaili ze soutěže družstev. V jednotlivcích jste ale skončila až na čtrnáctém místě. Bylo to pro vás velké zklamání?
Z kvalifikačního kola jsem postoupila ze třetího místa a měla jsem den pauzu. Dostala jsem volný los. Během toho jednoho dne jsem stihla ale onemocnět a navíc jsem za soupeřku dostala domácí závodnici, kterou mohutně povzbuzovali domácí fanoušci. Neslyšela jsem vlastního slova a ani trenéra, který na mě křičel, kolik mám ještě času na výstřel. Celkově to byl ale velký zážitek. Během zahájení úvodního ceremoniálu jsem měla tu čest být vlajkonoškou české výpravy.

V takových podmínkách asi nejste zvyklá střílet často?
Tam to bylo specifické. Paralympiádu v Číně všichni prožívali. Na lukostřelbu přišel plný stadión a zhruba pět tisíc fanoušků povzbuzovalo neuvěřitelným způsobem, což se v našich končinách nemůže přihodit.

Střílíte i domácí ligu?
Pravidelně od roku 2003 se zúčastňuji ligových soutěží, mistrovství České republiky nebo soutěže Zlatý Kylof konané v Ostravě. Ve všech jmenovaných soutěžích střílím mezi zdravými lukostřelci a umísťuji se do desátého místa.

Když nesportujete, co děláte?
Studuji na filozofické fakultě Ostravské univerzity obor anglický jazyk a literatura plus ruský jazyk a literatura. A úspěšně mám za sebou státnice v oboru ruština ve sféře podnikání. Po škole by mě lákalo pracovat v nějaké firmě, která obchoduje s Ruskem.

A co nějaké koníčky?
Baví mě hodně věcí. Například pletení košíků. Snažím se kombinovat různé materiály. Ráda také maluji na sklo. Hodně mě lákají dendrologické zahrady, ale nemám na všechno moc času. Mnoho času mi zabere i to, že jsem byla zvolena do Rady sportovců Mezinárodního paralympijského výboru, který funguje jako poradní orgán Mezinárodního paralympijského výboru. Za letní sporty je voleno šest zástupců, které si volí sami sportovci a já jsem dostala druhý největší počet hlasů.

Co konkrétně ve výboru děláte?
Snažíme se vymyslet strategii pro propagaci handicapovaných sportovců. Monitorujeme při soutěžích, jak vypadá zázemí a co by se dalo do budoucna vylepšit. Zároveň se na mne obrací i sportovci, kteří mají nějaké potíže. Teď konkrétně řeším případ jedné lukostřelkyně z Taiwanu, která se nemůže dostat na žádné mezinárodní soutěže. Vyznívá to jako diskriminace žen. Po celou moji kariéru jsem skutečně na závodech neviděla ženského zástupce, vždy jen muže.

Co se s tím dá dělat?
Nejdříve musím zjistit, jaký má druh postižení, na jaké úrovni střílí, jestli by obstála v mezinárodní konkurenci. A potom musím znát postoj konkrétního paralympijského výboru. Těch problémů je ale mnohem více. A většinou se to týká, jak už to bývá, financí, kterých nikdy není dost

Autor: Jiří Podhájecký Ostrava
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!