Ludvík Kunc. Rysí muž z porubského paneláku

17.2.2010 7:59   |  

Je sedmou a zároveň i poslední osobností seriálu Sedmičky. Zoologa, výtvarníka a publicistu Ludvíka Kunce vybral do seriálu horolezec Leopold Sulovský.

Vítáme se v jeho porubském panelákovém bytě, stejném, jako tisíce ostatních. „Mnoho mých známých se ptá, jak v téhle panelové džungli mohu vydržet. Mě je tady ale vlastně dobře. Vždy teplo a teplá voda, to po těch pobytech v horách člověk dokáže ocenit,“ usmívá se Ludvík Kunc. Na zdi visí nezbytná mapa Beskyd, stejně jako kůže medvěda a rysa. Divokým šelmám může Kunc vděčit za mnohé a stejně tak ony jemu. Starali se o sebe zároveň. Kdyby žil někdy v Americe, stal by se zřejmě předlohou dojemného velkolepého filmu o přátelství muže a šelmy někde v lesích. Kunc ale žije v Ostravě. A v dobách, kdy se svými rysy chodil horami, navíc v zemi panoval komunismus. Kunc, odpůrce sovětské okupace, se v televizi nemohl objevit. Přestože jím opatrovaná zvířata natáčeli filmaři velmi často. „Režisér František Mudra mi vždy říkal, že kdyby se ve filmu objevila byť moje noha, přijde o místo,“ líčí atmosféru doby Kunc. Zákaz neplatil všude. Bratislavským filmařům nevadily.

Umění a zvěř

Narodil se 17.května 1935 v Olešné u Rakovníka ve středních Čechách. Otec byl strojvůdce, rodina měla hospodářství s kravami, kozami a drůbeží. „Do školy do Rakovníka jsme to měl šest kilometrů přes les. Čím dřív jsme ze školy přišel, tím víc práce na mě doma čekalo, „ vzpomíná Kunc na své mládí. Už tehdy začal s tím, co jej drží dodnes. Detailně pozoroval zvířata a výtvarně je ztvárňoval. „Modeloval jsem chování zvířat, které pro mne bylo dramatické. A prudérní tatínek všechno o sexu likvidoval,“ vypráví Kunc. Zájem o výtvarné umění ho přivedl do Prahy na grafickou školu, později na VŠUP. Nejraději ze všeho maloval v pražské ZOO, kde se také zajímal o práci. „Bydlel jsem sice na Václaváku, ale duchem jsem byl v přírodě,“ přiznává. Místo v Praze nebylo a on ji opustil. „Bylo tam tehdy tolik výtvarníků, že by se z nich daly stavět přehrady,“ dodává Kunc. Odešel do Jeseníků a zde působil v Rýmařově jako učitel kreslení. Zde se i oženil a potom jeho žena zjistila,
že by se nejlépe mohl se svými schopnostmi uplatnit v ZOO Ostrava. Ta v roce 1960 byla přestěhována do Stromovky. Z počátku si nebyl jist jestli zde dlouho setrvá, ale nakonec zde působil celých 43 let (1961-2004) a to až do sedmdesátin . Ostrava roku 1961, kdy do ní Kuncovi přišli, nebyla žádný ráj na zemi. Znečištěné prostředí v době největšího průmyslového rozvoje způsobilo, že celá řada zvířat v ZOO měla zaprášené plíce.

Sixi a Ludvík

V polovině sedmdesátých let začíná dnes jen těžko představitelná éra. Kunc hledá na Slovensku lesníky, kteří by dokázali odchytit divokého rysa. Ty pak přes ostravskou ZOO putuji na lesů na západ od našich hranic a pak také na Šumavu. Do roku 1984 tak přestěhují stovku rysů. V roce 1984 slovenské orgány stěhování rysů přes Moravu zatrhnou, ale v Evropě je už beztak trh zaplněn. Mezitím se Kunc sžívá s rysem zvaným Sixi, chovancem ostravské ZOO. S rysem chodí nejen po areálu, ale bere jej i do Beskyd, Jeseníků a slovenských hor. Chodí společně na lov i když Sixi zůstává divokou šelmou. „Žádný můj pokyn nikdy neposlechl,“ připomíná dnes Kunc a je na svého svěřence patřičně hrdý. Když Sixi utekl, vždy na Kunce někde počkal. Vládla mezi nimi symbióza. Sixi si prý uvědomoval, že v lese by asi nepřežil Vypudili by jej divocí rysi, kteří v oněch lokalitách žili. Celé to jedinečné dobrodružství se mohlo odehrávat zejména díky tomu, že rysi transportovaní na Západ přinášeli státu valuty. A komunisté, byť se skřípějícími zuby, Kuncovi do té doby nevídané věci povolovali. Nikdy mu však nedovolili vyjet za hranice podívat se na vypuštění rysů venku. To už by bylo moc. „Ani jeden rys nám během karantény v zoo nebo při transportu neuhynul. Ukázalo se, že tyto kočky snesou mnohem tvrdší zacházení,“ říká dnes Kunc. Rysy tehdy odchytávali ve slovenských lesích do speciálních přepravních beden. Byl to dobrodružný život. „Znamenalo to že vás horalové vezmou mezi sebe. Nemůžete pak projet dědinou, aniž byste se u nich zastavili. A takové zastavení mohlo trvat někdy i čtyři dny,“ popisuje Kunc. Po rysu Sixim se Kunc v dalších letech věnoval i dalším šelmám, i když už ne v takové míře. Tákalo se to levharta i pumy. „Nejhorší byl levhart Evan. Jen jsem ho vypustil, už mi šel po krku, to bylo hodně zlé,“ líčí Kunc. Šelmy včetně Sixiho jej nespočetněkrát podrápaly na hlavě i v obličeji, doktoři měli co šít. O kočkovitých šelmách ale mluví Kunc s velkým obdivem. „Vždycky, když už vás mají plné zuby, tak se na vás tak na vteřinku vážně podívají. Tak se máte čas krýt, nebo po nich hodit nějaký ten kýbl nebo něco. Mají férové jednání. Nikdy vás nepřepadnou zezadu,“ vysvětluje Kunc.
Pětasedmdesátiletý muž vzbuzuje u svých kolegů svým dílem respekt. „Celý život zasvětil návratu velkých šelem do Beskyd a péči o ně. Jen několik málo odborníků na světě, kteří obdobně jako on dokázali chovat rysa v zajetí,“ všímá si Milan Orálek z českého svazu ochránců přírody. Podobně o něm mluví i Miroslav Kutal z Hnutí Duha. „Ludvík Kunc dokázal pro ochranu šelem nadchnout řadu lidí a boural jejich předsudky,“ říká Kutal.

Havraní hlad

K tomu všemu Ludvík Kunc maluje a píše. Vydává sedm knih o přírodě, z nichž nejznámější je Můj přítel rys nebo Na medvědích stezkách. Jeho kresba rysí hlavy je dlouho logem ostravské ZOO, po jeho odchodu do důchodu však znak rysa vystřídá hroch. S velkou radostí sledoval v polovině devadesátých let, jak se vlci a medvědi vracejí do jeho milovaných Beskyd. Netrpí však přílišným optimismem, že by jeho nadšení sdíleli i jiní. „U mnoha lidí je posedlost mít doma nějakou tu trofej veliká. Jsem skeptický,“ říká na adresu lovců. Ze svého porubského paneláku dnes pozoruje ptáky a také je přikrmuje. „Může tu žít až na devět stovek havranů. Za den spotřebují i dva bochníky chleba. Stačí, že tu jeden den nejsem a už hlasitě krákají,“ směje se Kunc. Balkon Kuncových je zasypán nejrůznějšími semeny. To proto, aby všichni ti ptáci v kruté zimě nehladověli. .

Autor článku:

E15.cz je díky vašim hlasům ve finále ankety Křišťálová Lupa. Podpořte nás prosím ještě v závěrečném kole. Děkujeme!

Komentáře

Čtěte také

Spojení Jourové s Babišem budí pochyby, klíčové slyšení se blíží

Spojení Jourové s Babišem budí pochyby, klíčové slyšení se blíží

Vážné pochybnosti budí politické spojení pravděpodobné budoucí eurokomisařky z České republiky Věry Jourové s ministrem financí a významným podnikatelem Andrejem Babišem,… více

Komerční prezentace

Další weby mladé fronty

Mobilní web