Lidé se sovím životem. Noci tráví v práci a pak přes den odpočívají | E15.cz

Lidé se sovím životem. Noci tráví v práci a pak přes den odpočívají

Někteří lidé ve Frýdku-Místku mají nejvíce práce, když zbytek města spokojeně spí ve vyhřáté posteli.

Vadí vám posun hodin při změnách letního času? Lidé, kteří pracují na nočních směnách, takové věci vůbec neřeší. Jejich čas se dělí jen na noc a den. Na rozdíl od jiných v noci pracují a ve dne spí. Převrácený životní rytmus má své přednosti i nevýhody. Svou práci by kvůli němu ale neměnili.

Pekaři se o houskách někdy i zdá

„Když mám volno, nemůžu doma občas usnout. Čtu si, dívám se na televizi nebo sedím u počítače. Usínám až nad ránem a spím celé dopoledne,“ přiznává pekař Tomáš Honěk (na levém snímku). Noční směny v různých obměnách dělá od svého vyučení před téměř třiceti lety. Ty současné většinou začínají ve čtyři hodiny odpoledne a končí v pět ráno.

Během směny Honěk ručně uválí a vytvaruje tisíce koláčků, makovek, rohlíků a vek. „Práce je tolik, že na spánek si člověk ani nevzpomene,“ tvrdí pekař. Kromě krátké přestávky na svačinu se nezastaví. „Občasné krize zaháním douškem kávy, čaje nebo minerálky. V pekárně také celou noc hraje rádio. Chvílemi spíše řve, aby ho přes hluk strojů bylo vůbec slyšet,“ směje se Honěk.
Když se vrátí z práce domů, většinou ihned usne. „Po delší směně ale mívám se spánkem problémy. Tělo je nabuzené a chvíli trvá, než se uvolní. Někdy se mi o práci zdá i ve snu. Po probuzení jsem ještě více udřený než po opravdové směně,“ vypráví pekař. Když po návratu domů nemůže usnout, pustí si uklidňující muziku. Aby si odpočinul, potřebuje spát nejméně sedm hodin. „Někdy ale dopoledne začnou v sousedním bytě vrtat do stěn a je po spánku. Dospávám to ve volných dnech,“ říká Honěk. Občas naopak usne tak tvrdě, že mu ujede i vlak z Frenštátu pod Radhoštěm, kde bydlí. Do frýdeckomístecké pekárny pak jede svým autem. Celou směnu ale ještě nikdy nezmeškal.
Jeho rodina si na pekařův převrácený režim zvykla. „Manželka pracuje na poště. Když má odpolední směnu, potkáváme se až o víkendu,“ líčí Honěk. V něčem jsou noční směny podle něj přesto dobré. „Dokud byly děti malé, střídali jsme se u nich, když onemocněly. Manželka si nemusela brát paragraf,“ vzpomíná pekař.

Noc bez výjezdů? Nepamatuji

Zdravotní sestra Milena Hubeňáková (na snímku vpravo) začínala po maturitě v ostravské nemocnici na Fifejdách. Když se z nočních směn vracela domů autobusem, občas se probudila o vesnici dále. „Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na noční zvykla,“ připouští Hubeňáková. Po noční směně si tři hodiny zdřímne, pak uvaří oběd a stará se o domácnost. Odpoledne chybějící čas dospí. „Po probuzení si dám horké kakao nebo čaj a jsem fit. Stihnu doma udělat více práce, a je-li třeba, zajít i na úřad,“ vypočítává Hubeňáková výhody noční směny.
Dokud byli oba její synové malí, věnovala se jim odpoledne na úkor spánku. Dnes už ale svých osm hodin odpočinku musí mít. „Když mám jít na ranní, málokdy se večer dívám na televizi. Obvykle usínám po osmé hodině s knížkou v ruce,“ přiznává zdravotní sestra. Posledních sedmnáct let pracuje u frýdeckomístecké záchranky. „Noční směnu bez jediného výjezdu tady nepamatuji,“ pátrá v paměti zdravotnice. Zásahů je naopak stále více. Na co dříve stačila jedna výjezdová skupina, s tím dnes mají co dělat tři posádky záchranářů. „Nejhorší to bývá o víkendech a po výplatách. Jízdy za opilými pacienty s úrazy hlavy nebo končetin často neberou konce,“ vypráví Hubeňáková.
Při nočních výjezdech záchranářů nebývá nouze o dramatické situace. Hubeňákové ale nejvíce utkvěla v paměti tragédie, kterou zažila při návratu z noční směny na nemocničním oddělení ARO. „Dálkový autobus se na křižovatce v Chlebovicích srazil s osobním autem. Zůstali tam čtyři mrtví,“ vzpomíná zdravotní sestra. Ještě po téměř dvaceti letech má při té vzpomínce slzy v očích. „Řidič našeho autobusu zastavil a celou dobu na mě čekal. Vystoupila jsem a pomáhala záchranářům ošetřit zraněné,“ vypráví Hubeňáková. Ruce i oblečení měla od krve. Na chodníku pak spatřila dvě mrtvé děti. „Mohly být stejně staré jako moji synové. Tehdy jsem se bála přejít i silnici před naším domem,“ líčí zdravotní sestra.

Barman si hosty vybírá

Barman Petr Saňka (na snímku uprostřed) dodržuje zvláštní rituál. Vždy před půlnocí zamkne dveře do nonstop herny na místeckém náměstí. Od té chvíle pozorně sleduje záběry z průmyslové kamery snímající prostor před vchodem. Když se mu člověk, který se dožaduje vstupu, zdá být opilý nebo podezřelý, dovnitř ho nepustí. „Podnapilým nenalévám a před těmi, kteří sem přijdou třeba s kapucí přes hlavu, se mám na pozoru. Mnoho heren už takhle přepadli,“ vysvětluje barman. Na noční směny Saňka přesto nedá dopustit. „Dělám je celý život. Dlouhá léta jsem pracoval ve Slezanu jako seřizovač pletacích strojů. Továrnu zavřeli, tak jsem nastoupil na místo barmana,“ vypráví muž. Strávit večer a noc za barmanským pultem pro něj není žádný problém. „Když cítím únavu, dám si kávu a cigaretu,“ říká Saňka.
Po návratu domů stačí několik hodin spánku, a je mu dobře. Po probuzení se podívá na televizi nebo si s manželkou vyjde na procházku. Práce v nonstop herně Saňku baví. „Je vcelku klidná, navíc jsem stále mezi lidmi,“ pochvaluje si. Občas někdo z hostů vhodí do automatu minci a vyhraje deset tisíc korun. To je pak v herně veselo. „Někdy výherce pozve ostatní na štamprli. Já pít nesmím, tak si na něj dám nealko,“ usmívá se barman. Někteří lidé z podniku odcházejí se svěšenou hlavou, protože prohráli hodně peněz. „Jsou smutní, ale zlost si nevylévají. Ochranku jsem ještě nikdy nevolal,“ tvrdí Saňka. Hrací automaty ani blikající ruleta, které má při každé směně na dosah, mu nic neříkají. „Personál hrát nesmí. Popravdě mě to ani neláká,“ vysvětluje barman.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!