Les pod sněhem. Z myslivců jsou nosiči | E15.cz

Les pod sněhem. Z myslivců jsou nosiči

Patnáct až dvacet kilo sena na zádech, na nohou sněžnice. Redaktoři Sedmičky se vydali s myslivci do lesa.

Chomutovsko / Ostré sluneční paprsky se odrážejí od sněhu, který příjemně křupe pod nohama. Kolem nohou myslivce Petra Hennricha pobíhá devítiměsíční fenka barváře. Vesele poskakuje ve sněhu, zatímco její „pán“ přistupuje ke keři na mezi. Hned ukazuje na okousané pupeny. Zvěř má hlad, dlouhou zimu nemají rádi jen lidé.

„U země je to ohryzané od zajíců, tady nahoře od vysoké. Keřům to nevadí, pupeny vyraší znovu,“ vysvětluje člen mysliveckého jirkovského sdružení Muflon.

Předjarní krize

Ve městech už je jaro, lesy v kopcích jsou ještě pod sněhem. Příkladem je i okolí Blatna nad Chomutovem. Tam je i revír Hennricha, který přitom bydlí v horské obci Klíny na Litvínovsku. S dalšími dvaceti kolegy se stará o sedmnáct set hektarů. „Teď je pro vysokou nejhorší období. Už spotřebovala zimní tukové zásoby. Třeba prasata sežerou všechno, ale jeleny a laně musíme přikrmovat. Kvůli sněhu se nedostanou na trávu,“ vysvětluje Hennrich, proč tahá na zádech těžké balíky se senem. „Minulý týden byla pořádná vánice. To, čím jsem šel, se dalo nazvat opravdovou bílou tmou,“ popisuje podmínky, za kterých občas za zvěří musí.

Super sněžnice

K některým krmelcům se myslivci nedostanou ani traktorem, proto musí nasadit na nohy lyže nebo sněžnice. Zatímco redaktoři vyfasovali kousky, které něco zažily, Petr Hennrich má už moderní sněžnice s vázáním podobným tomu na lyžích. „Chodím na sněžnicích asi patnáct let. Tyhle jsou super, můžu si vázání nastavit, buď budu mít patu napevno, nebo volně,“ ukazuje zlepšovák. Volná pata má nespornou výhodu: člověk, který jde na sněžnicích, si nehází při každém kroku sníh na záda, jako když má patu napevno. Redaktoři rychle nabírají zkušenosti a vyhýbají se místu, kde jsou stopy od traktoru. Tam je totiž sníh měkčí a člověk se i se sněžnicemi propadá.

Vybraný jídelníček

Zatímco na začátku zimy přidávali myslivci zvěři do seníků třeba zrní a granule, teď už jim dávají jen vojtěšku a seno. „Když je ještě nazelenalé, je nejlepší. Dobré je, když má krmelec dost dlouhou přesahující stříšku, aby seno při dešti nezmoklo. Když je mokré, už ho nemohou sežrat. Tenhle seník jsem stavěl s tátou,“ ukazuje hrdě Hennrich. Podle okolních stop ve sněhu je vidět, že zvolil strategické místo. Na okraji louky. Nikde poblíž žádný smrkový lesík, ten by hned zvěř okousala. Podle jeho zkušeností si vybírají. Třeba břízy jí nechutnají. „Dřív se zvěř táhla kilometry daleko až do Březence,“ vzpomíná myslivec.

Ve sněhu je podle stop znát, že vyhladovělá zvířata šetří každý krok. „Mají vyšlapanou nejkratší možnou cestu od lesíka ke krmelci. Naberou si seno a jdou s ním zpět k lesíku. Tam si lehnou a přežvykují. Když je čerstvý sníh, hned poznáte, kolik jich tu bylo,“ vysvětluje Hennrich. Redaktoři letmým pohledem napočítali deset míst. Myslivec potvrdil, že jich tam bývá kolem dvanácti kusů.

Z lesů poblíž vesnic přichází zvěř i mezi domy, třeba k popelnicím. „I k nám jednou přiběhly děti, že jsou venku srny, proto jsem postavil před dům malý krmelec. Vím, že lidé různě zvěři přilepšují. Sežere skoro všechno, rozhodně by jí ale neměli dávat měkké pečivo. Čím tvrdší, tím lepší,“ radí myslivec Miroslav Kozák.

Vysilující natláčky

Mnohem víc, než případné nevhodné jídlo, od lidí trápí Hennricha praktiky některých jeho kolegů. „Nelíbí se mi, když někteří loví tak, že proženou celý les a zvěř nahánějí. Střílejí vše, co se naskytne. Leckdy zvíře postřelí, ale už je nedohledají. Jak se zvěř snaží uniknout, přichází o energii, kterou má nastřádanou na přežití zimy,“ zlobí se Hennrich.

Samotný lov ale nezatracuje. „Ať si lovci vylezou na posed, vyberou si jeden kousek a ten odstřelí. Zbytek stáda popoběhne jinam, ale není tak ve stresu jako při naháňce od jednoho konce lesa k druhému,“ dodává myslivec.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!