Lavice vyměnili za katedru. Učí tam, kde sami studovali | E15.cz

Lavice vyměnili za katedru. Učí tam, kde sami studovali

Po pár letech se vrátili do stejné školy, kterou navštěvovali. Teď stojí za katedrou jako učitelé.

Jan Novák, Simona Pavlisová ani Petr Macháček už dávno nesedí spořádaně v lavicích své školy. Už si odtud nenosí známky a z jejich bývalých učitelů se stali kolegové.

Žije svým gymnáziem

Maturoval na Gymnáziu T. G. Masaryka v Litvínově před třiadvaceti lety. Jako student pedagogické fakulty se tam Jan Novák za tři roky vrátil. Na povinnou učitelskou praxi. „Praxe se mi ale protáhla, protože onemocněla němčinářka. Ze tří týdnů byly rázem dva měsíce,“ vybavuje si jedenačtyřicetiletý Novák, který teď gymnázium řídí.
Říká, jak je komické, když i dnes potkává bývalé studenty, kteří jsou jen o pár let mladší než on. „Vzpomínají na to, jak jsme se na gymplu potkali,“ směje se.
Když dokončil vysokou školu, skoro deset let působil jako kantor na učilišti v Meziboří. Učil češtinu a němčinu. Pak dostal nabídku jít dělat ředitele do malé Základní školy v Hoře Svaté Kateřiny. I tam strávil jedno desetiletí.
„Chtěl jsem jít ještě dál. Tak jsem přijal místo na litvínovském gymnáziu. Je to pro mě čest, jsem s ním srostlý. Touhle školou prošla i řada významných osobností. Třeba topmodelka Eva Herzigová, několik vrcholových hokejistů i lékaři zvučných jmen,“ poznamenává Novák.
Přiznává, že bylo zajímavé dostat se k jednomu stolu s lidmi, kteří byli předtím jeho profesory. „Opravdu velké autority. Už tři roky po maturitě jsem měl možnost povídat si s nimi jako s kolegy. A oni mě tak i brali,“ libuje si.
Tykání mu ale tenkrát ještě nikdo z nich nenabídl. „Asi proto, že za mých studentských let nám většina učitelů vykala,“ vysvětluje.
Jako učitel elév si nedovolil žádnému ze starších kolegů říct, co si o nich dříve myslel. „Až nyní, po dvaceti letech, jsem se tady potkal s inženýrkou Mohauptovou, která začala na gymplu vyučovat chemii, už když jsem byl v prvním ročníku. A je tu dodnes. Té jsem řekl, že jsme ji měli rádi,“ svěřuje se Novák. Jsou prý ale i profesoři, o kterých si myslí, že s žáky tehdy nejednali férově.
Ředitelem litvínovského gymnázia je Jan Novák teprve měsíc. „Takže se ještě rozkoukávám. Musím i učit, mám čtyři hodiny němčiny. Alespoň se tak dostanu mezi studenty,“ podotýká.
V čem se liší současní studenti od těch předešlých? „U dnešních žáků postrádám větší vztah k jejich škole a hrdost, že do ní můžou chodit. Chybí mi i víc studentské recese, více studentského života,“ naráží na to, že se nechtějí do ničeho zapojit. Žáci dnes přijdou, vzdělají se a odejdou.
„Pro nás byly lyžařské výcviky úžasným zážitkem, na nějž vzpomínáme dodnes. Já teď podepisuji jednu žádost o uvolnění z kurzu za druhou,“ říká ředitel.

Nikdy nechtěla učit

Také Simona Pavlisová, která učí na Základní škole ve Studentské ulici v Jirkově, si uvědomuje změny, které nastaly od dob, kdy ve stejné budově usedala do lavice jako žákyně. „O třídním kolektivu se nedá moc mluvit. Tenkrát jsme si byli v uvozovkách všichni rovni. Dnes se děti nebaví například se spolužákem, který má horší rifle. Je smutné tohle řešit,“ podivuje se pětatřicetiletá třídní učitelka na druhém stupni.
Do škol v přírodě jezdí jen žáci, jejichž rodiče na to mají peníze. „Takže ze dvou tří tříd je k odjezdu složená jen jedna. To samé je s lyžařským výcvikem,“ dodává.
Simona Pavlisová má aprobaci přírodopis a chemie. Občas ale učí i fyziku a matematiku. „Byla jsem žákyní téhle školy až od páté třídy. To ji v roce 1985 slavnostně otevírali. Mí rodiče tam ještě o prázdninách v akci Z myli okna a lavice,“ pátrá v paměti.
Nikdy by ji ani nenapadlo, že jednou bude učitelka. Chtěla jít pracovat do lékárny. Toho roku ale neotvírali žádný obor farmaceutický laborant. Tak si vybrala chemickou průmyslovku v Lovosicích. „Potom jsem se bála jít na Vysokou školu chemicko-technologickou, že bych nezvládla matematiku. A vidíte, dnes ji vyučuji,“ krčí rameny Pavlisová. Po absolvování oboru biologie a chemie na ústecké univerzitě nešla hned učit. V jirkovské základní škole pro ni nebylo místo. Rok si proto zkusila dělat asistentku vedoucího firmy na elektrozabezpečení.
Na svůj první učitelský den před třinácti lety si dobře pamatuje. „Kolegové mě utěšovali, že to zvládnu. Stoupla jsem si za katedru, ale bylo to úplně o něčem jiném, než nás učili na vysoké škole. Tam nás připravili jen teoreticky,“ říká. Až po čase pochopila, že musí hodně slevit a ke každému žákovi přistupovat individuálně.
Ve škole tehdy bylo ještě pár kantorů, kteří učili i ji. „Tenkrát autority a najednou kolegové a kamarádi, kteří mi nabídli tykání. Ne hned, až si mě okoukli,“ upozorňuje. Jako žákyně měla kupříkladu velký respekt z učitele Lysého. „A teď vidím, že je to hodný člověk. Směji se tomu, jak jsme se ho tenkrát mohli bát,“ diví se.
Děti novou učitelku zpočátku zkoušely, co vydrží. „Měla jsem jeden čas deváťáky na pracovní vyučování. Chlapci si do hodiny přinesli kuličkovou pistoli. Než jsem došla z jednoho dozoru na druhý, jeden žák měl kuličku v oku,“ vybavuje si nepříjemný zážitek. Rychle ho odvezli k lékaři. „Naštěstí měl oko jen pohmožděné. To jsem si řekla, já tady nebudu,“ pokyvuje hlavou.
Přes počáteční útrapy ale nedá na své žáky dopustit. Domnívá se dokonce, že dnešní děti jsou chytřejší. „Jenom to neumějí zúročit. Nečtou sice knížky, ale zase mají možnost vidět v televizi dokumenty, které za nás nebyly. A získávají spoustu informací z internetu,“ porovnává.

Učitele nekritizoval

Zástupce ředitele Střední průmyslové a Vyšší odborné školy v Chomutově Petr Macháček je přesvědčený, že dřív byli studenti kamarádštější. „Dnes tvoří spíše partičky a pak jsou individualisté. Je to dané dobou, ve které žijí,“ míní padesátiletý pedagog Macháček.
I on pamatuje zdi téhle průmyslovky z druhé poloviny sedmdesátých let, když ji studoval. V současnosti na ní učí všechny předměty týkající se elektra.
Když udělal maturitu, nastoupil na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, ale k učitelování přičichl až v roce 1987. Předtím dělal dva roky v Komořanech na teplárně.
Jako kantor-nováček se na chomutovské průmyslovce setkal s většinou profesorů, kteří ho učili. „Přijali mě velmi dobře. Vesměs mi nabídli tykání. Učitele jsem nikdy nekritizoval, k tomu mě vedli rodiče,“ připouští.
Stávající studenti jsou podle něj bez motivace. Cestu za vzděláním mají usnadněnou tím, že je široká nabídka, a tudíž nemusejí ukázat, co v nich je. „To je demotivuje. Proto jsou i línější, než jsme byli my,“ myslí si Macháček.
O své první učitelské hodině měl různé přestavy, ale tvrdí, že neměl problém si zjednat kázeň. „Nemívám problém se studenty. Samozřejmě na mě zpočátku zkoušeli různé fígly. Nás jako prváky a druháky drželi dosti zkrátka, tak jsem také převzal tyhle metody,“ objasňuje.
Věřil, že studenti posledních dvou ročníků budou rozumnější. „Záhy jsem ale zjistil, že jsou akorát vychytralejší. Takže jsem na ně musel použít stejný metr a neměnit pravidla,“ dává nahlédnout do svých praktik.
Generace učitelů mají stále v paměti zážitky z chmelových brigád, na které jezdili jako studenti. Na chmely už dnes střední školy nejezdí, studenti je můžou mít jen jako mimoškolní činnost.
„Zůstaly alespoň lyžařské výcviky. Studenti, jejichž rodiče jsou na tom dobře, jezdí do Špindlerova Mlýna. A s žáky, kteří na to nemají, chodíme na běžky do okolí,“ osvětluje Macháček způsob, jak jim to nahradit.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!