Lásku našli na kolejích. Šotouši obdivují vlaky i šaliny | E15.cz

Lásku našli na kolejích. Šotouši obdivují vlaky i šaliny

Koníčkem mnoha Brňanů je veřejná doprava ve všech svých podobách.

Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Nebo vlaky a tramvaje… Několik stovek brněnských lidí podlehlo lásce k vlakům, tramvajím a jiným prostředkům hromadné dopravy. „Když to jede po kolejích, tak je to ono,“ popisuje svůj koníček znalec jízdních řádů a kolejový modelář Richard Klepárník. On a jemu podobní si říkají šotouši.

Co to znamená, s nadsázkou vylíčil železniční fanda Jan Šatava. „Šotouš často ví o vozech více než dopravní profesionál. Obvykle je to fotograf ochotný fotit z těch nejnebezpečnějších pozic, pak odhodit foťák na násep a nechat se zajet,“ popisuje Šatava.

Fotografů dopravy jsou v Brně desítky. „Vlaky a hlavně tramvaje mě odjakživa zajímaly víc než mé známé. Před šesti lety jsem je začal fotit,“ říká dvaadvacetiletý vysokoškolák Jiří Černý. Fotky vystavuje hlavně na webu bmhd.cz. „Jde mi jak o technickou kvalitu fotek, jedinečnost situace, tak o to, aby záběr nekazili kolemjdoucí. Pokud se dostanu k nějaké nehodě tramvaje, fotím ji jinak než novináři. Na své si musí přijít hlavně fandové dopravy, kteří se zajímají o okolnosti a příčiny nehody,“ vysvětluje Černý.

Nejvíc si cení snímků z Ukrajiny, kde fotil tramvaje, které jezdí i v Brně. „Tamní šaliny jsou neudržované a krásně oprýskané,“ vzpomíná fotograf.

Hledání nejlepšího místa pro fotku není ve městě snadné. „Občas se dohaduji se strážníky, ve městě totiž není tolik možností. Fotografové vlaků si do přírody nosí štafle, jsou kvůli záběru schopni vymýtit křoví nebo lézt po stromech či sloupech kolem trati,“ uzavírá Černý.

Fanda na 107 procent

Janu Kučerovi z Brna je oproti většině fandů úplně jedno, co po kolejích jezdí. „Zajímá mě, kudy koleje vedou, jaké jsou zastávky a nádraží. Procestoval jsem 107 procent tratí, na kterých v Česku jezdí osobní vlaky. Těch sedm procent tvoří zaniklé tratě, ty jsem prošel pěšky. Mám mnoho fotek neexistujících či přejmenovaných nádraží a zastávek,“ vysvětluje jednatřicetiletý Kučera.

V kolejích čte jako v učebnici dějin. „Původní vedení tratí ukazuje, jaké byly potřeby předchozích generací. A to, že dnes některé trati nepotřebujeme, dokazuje, že se společnost mění,“ popisuje kouzlo koníčku Kučera. Ročně vlaky urazí i třicet tisíc kilometrů, což není zadarmo. „Správný šotouš si chce vzít zaměstnankyni Českých drah, aby vyženil režijní jízdenku,“ říká se v jednom z mnoha vtipů o šotouších.

Sto tisíc jízdenek

Vlakové jízdenky jsou vášní Alana Butschka. „Sbírám historické lepenkové jízdenky. Začal jsem s tím před třiceti lety a do dneška jsem jich nasbíral asi pětadevadesát tisíc,“ říká Butschek, který pracuje v Krajském centru osobní dopravy Českých drah v Brně. Jízdenky sbírá podle evidenčních čísel. „Mým cílem je shromáždit sto tisíc pětimístných číselných kombinací. Nejcennější jsou jízdenky s pěti devítkami. Mnohé vlakové pokladny zanikly dříve, než se přiblížily stotisící prodané jízdence,“ vysvětluje třiačtyřicetiletý muž. Na svém webu zeleznice.e-metro.cz vyvěsil seznam pěti tisíc lístků, které mu chybí do sbírky.

Má sice gumokol, jak šotouši přezdívají autu, přesto nejraději jezdí tramvají. Richard Klepárník totiž v hlavě nosí jízdní řády. I proto je všude první. „Když šéfová zavelí přesun na druhý konec Brna, diví se, že jsem tam vždy dřív než ona autem. Dosáhnu toho tím, že párkrát přestoupím. Stačí si zapamatovat pár řádů a pak dopočítat intervaly a křížení,“ objasňuje čtyřiapadesátiletý Klepárník svou fintu. Vláčky za milion Početnou podskupinu fanoušků kolejové dopravy tvoří modeláři. Osmatřicetiletý Dalibor Jančík z Brna dostal první model v pěti letech od dědy. Dnes se v Josefské ulici stará s Vítem Strakou o druhé největší modelové kolejiště v Česku. „Stavíme jej sedm let a investovali jsme přes milion korun,“ uvedl Jančík. Na čtyřiceti metrech čtverečních kolejiště uhánějí skoro čtyři desítky vláčků.

Model jiného ražení si postavil Marek Bureš. Nadchnul se pro kloubový trolejbus 22Tr, který dokonale třináctkrát zmenšil. „Model jsem začal dělat před sedmi lety a stále je co dodělávat,“ říká muž, který do zmenšeniny investoval kolem dvaceti tisíc korun. Model „trajfu“ otevírá dveře, díky vestavěnému hudebnímu přehrávači hlásí zastávky, má funkční světla i sběrače proudu. „Na místě řidiče je kamera, která přenáší obraz na dálkové ovládání,“ chlubí se Bureš.

Koníček i práce

Nadšence do brněnské hromadné dopravy už od roku 1971 sdružuje Tramvajklub Brno. „Na začátku byl společný koníček a touha vybudovat v Brně expozici historických vozidel v Technickém muzeu,“ uvedl předseda klubu Zdeněk Nesiba. Nadšení šotoušů z focení tramvají s rozličným reklamním nátěrem nesdílí. „V našich řadách je mnoho odborníků, pro které je doprava zaměstnáním. Tramvajklub je navíc líheň, ze které se někteří členové vypracovali až do vedení brněnského dopravního podniku,“ říká Nesiba.

S nostalgií vzpomíná na výlety, které s fandy podnikali po Evropě. Dnes už o výlety není zájem. „Měli jsme pronajatý lůžkový autobus s kuchyňkou, naložili jsme ho pivem a vyrazili na zájezd třeba do Švýcarska, kde nám tamní dopravní klub nebo přímo dopravní podnik ukázal, jak vozí lidi,“ líčí Nesiba. Tramvajklub má dnes 130 členů.

Skutečná líheň dopravních fandů se ukrývá v lužáneckém parku. „Do dopravního kroužku chodí děti od osmi do čtrnácti let. Jednou za měsíc pořádáme exkurze do vozoven, jinak kluci lepí papírové modely tramvají nebo píšeme testy,“ popisuje Růžena Valehrachová z centra volného času.

Jedním z malých nadšenců je devítiletý Viktor Čaněk. Jeho favoritem je autobus Irisbus Citelis 12M, který u dopravního podniku řídí jeho táta. „Na brněnské dopravě mě štve, že si nikdy nesednu v jedničce. A někdy si ani nestoupnu,“ hodnotí Čaněk, který namluvil hlášení s vánočním přáním dopravního podniku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!