Lanovku řídí počítač. Průvodčí se veze | E15.cz

Lanovku řídí počítač. Průvodčí se veze

Velkým omylem je myslet si, že řidič lanovky je ta nebo ten, který sedí vepředu v kabince.

Chtěl bych být popelář. Já kosmonaut. A já řidič lanovky. Poslední z chlapeckých přání se může splnit jen v Karlových Varech. Tedy s výjimkou pražské lanovky na Petřín. Ale v Karlových Varech jsou v provozu hned dvě – na Dianu, či přesněji na Výšinu přátelství, a k Imperialu. A možná bude i třetí, na Tři kříže. Řeč je o pozemních lanovkách. Sedačkové a kabinkové, bez nichž se neobejde žádné horské středisko, ponechme stranou.
Redaktor Sedmičky si vyzkoušel a zjišťoval, co obnáší být řidičem lanovky. A kdo to vlastně je.
„Pojem řidič se v zákoně objevuje. Ve skutečnosti je to strojník-elektrikář, musí umět obě řemesla a před drážním úřadem dělá zkoušky. Oficiálně se – pro zdravotní kvalifikaci profese – tito lidé jmenují řidič lanové dráhy,“ objasňuje hned zpočátku Tomáš Gazárek, vedoucí střediska lanové dráhy u Dopravního podniku Karlovy Vary. U lanovek začínal před osmnácti lety jako elektrikář.
V dolní stanici dráhy k rozhledně Diana nastupujeme do vozu. Do přední kabinky, kde jezdí obsluha vozu neboli průvodčí. Ti procházejí vozy, kontrolují jízdenky, kontrolují výstupy a nástupy na mezistanici Jelení skok. V kabince je sedátko, pult s řadou tlačítek a u země jeden pedál. „Hlavně pozor, ať na něj nešlápnete,“ upozorňuje Gazárek. Jde o nožní brzdu. Lanovka je sice řízená automaticky, včetně brzd, ale v případě potřeby může průvodčí při jakémkoliv problematickém momentu reagovat. Tlačítka slouží k otvírání a zavírání dveří, puštění stěrače, topení. Jsou tu dvě důležitá tlačítka, která si mohu vyzkoušet. Jedním se dává zvukový signál, že vůz je připravený k jízdě. A druhým se rozsvítí zelená na semaforu. „Jakmile se sejdou signály z obou vozů, strojník spouští vlastní lanovku. Je to s jeho vědomím. On musí na monitoru zkontrolovat všechny signály, celá lanovka je řízená počítačem,“ přibližuje Gazárek. Strojník je tak faktickým „řidičem“.
Mezi povinnosti průvodčího patří také pomoci evakuovat cestující v neočekávaných případech. „Když jsem sloužil jako strojník na Imperialu, vypnuli nám jednou elektriku. Ve voze jsme měli kolem třiceti postižených lidí z Německa – vozíčkáře, lidi s berlemi. Bylo to velmi složité, protože tam byly jen dvě průvodčí a já. Ani jedna z lanovek nemá záložní zdroj a na elektrárně mi řekli, že výpadek může trvat také tři hodiny. Volal jsem na Dianu, odkud za čtvrt hodiny přiběhl údržbář, a ve čtyřech jsme mohli jakž takž rozumně lidi evakuovat. Snášeli jsme je po schodech do dolní stanice, trvalo nám to asi hodinu a půl,“ vybavuje si Gazárek nezáviděníhodnou situaci.
Vyrážíme vzhůru na 437 metrů dlouhou trať rychlostí dva metry za sekundu. Výškový rozdíl mezi dolní a cílovou stanicí je 137 metrů. Největší stoupání na trati je 432 promile. V mezistanici na Jelením skoku je třeba zopakovat všechny úkony – otevřít dveře, zkontrolovat vystupující a nastupující, zavřít dveře a dát signály. V mezistanici se také míjíme s vozem, který jede shora.

Z historie lanovek

Lanovka na Dianu oslaví za dva roky sto let. Pro město ji postavila vídeňská společnost Leo Arnoldi. Za účasti místních řemeslníků a firem, podle plánů švýcarských odborníků. Mechanické a elektrotechnické zařízení dodala a namontovala firma Österreichische Siemens Schuckert Werke. Zemní práce začaly na podzim 1911 a 5. srpna 1912 lanovka poprvé vyjela. Poslední rozsáhlou opravu dráhy provedli v letech 1980 až 1988 Poláci.
Lanovka na Dianu je z hlediska časové posloupnosti třetí drahou v Karlových Varech. První začala fungovat 18. května 1907 dráha z dnešního Divadelního náměstí k hotelu Imperial. Zprvu sloužila k dopravě do restaurace Helenin dvůr u horní stanice, v následujících letech, až do roku 1912, sloužila též k dopravě materiálu na stavbu hotelu Imperial. Délka trasy je 127 metrů, rychlost 1,7 metru za sekundu, převýšení sedmaosmdesát metrů. Jízda trvá šestasedmdesát sekund. Dráha je unikátní svým technickým řešením, neboť celá vede tunelem. Lanovka patří do systému městské hromadné dopravy, protože její provoz navazuje na autobusovou linku číslo 13, která má na horní stanici konečnou.
K Imperialu vedla ještě jedna lanová dráha, druhá v pořadí. Nástupní stanice byla v dnešní Slovenské ulici (nejblíž je Galerie umění). Jezdila od roku 1912, původně byla soukromá, po druhé světové válce městská. Její provoz skončil v roce 1959. Nikdy nedokončenou dráhu na Tři kříže stavělo v letech 1913–1914 město. O jejím dobudování uvažuje město od roku 2007. Na vrchol by měla dojet v roce 2013.

Lano pro šest vozů

Vjíždíme do stanice Diana. Otevřít dveře a jít vyprovodit ke dveřím cestující. Vše sleduje na monitoru ve své kanceláři Richard Goga, hlavní elektrikář lanových drah. Dnes má službu na místě strojníka. Jeho pracovními nástroji jsou řídicí počítač s monitorem, kde jsou veškeré údaje o lanovce a stavu vozu včetně hlášení případných poruch, a další monitor, kam přenáší obraz kamera.
„Rozjezd lanovky se ovládá z klávesnice počítače, vedlejší pult s ovládáním je určený pro havarijní situace,“ vysvětluje. Mezi jeho povinnosti nepatří jen vlastní řízení vozu, ale také elektrikářské práce, zámečnické práce, údržba vozů, strojovny i v nepříznivém počasí zametání schodů vedoucích podél celé trati.
Je čas vydat se zpět. Vůz s kapacitou devětačtyřicet osob se spouští na laně, pro jistotu šestinásobně předimenzovaném. „Lano má průměr osmadvacet milimetrů, devět pramenů a v každém pramenu je devatenáct drátů. Lano strojníci pravidelně kontrolují,“ říká Gazárek.
Máme štěstí na počasí. Z lanovky projíždějící lesem je krásný výhled na město. Za čtyři minuty jsme dole.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!