Kovář čerpá energii v sauně, krejčová odpočívá u jógy | E15.cz

Kovář čerpá energii v sauně, krejčová odpočívá u jógy

Stará řemesla zatím na Táborsku nechybějí. Ladislav Dobeš je věrný kovadlině, Martin Zoul ševcovskému kopytu a Božena Nováková nůžkám.

Devět řemesel, desátá bída. Jak žijí ti, kteří se tohoto hesla v Táboře a okolí pevně drží? I když jsou reprezentanty oborů, které měly největší zvuk naposledy možná za první republiky, jsou schopní se uživit.

1. Ladislav Dobeš

Jestliže Werichův pohádkový kovář vlastnil Fimfárum, čili unikát, bude mít Ladislav Dobeš také jeden takový. Už podle železné branky u domu v Moravči je jasné, kdo od ní má klíče. Muž širokých ramen, s koženou zástěrou a rezavým vousem svázaným pod bradou uková ze železa prakticky cokoliv. „Jsem takový univerzál. Udělám skoro všechno od klasické kovařiny po postele. Musím. Kdybych ostřil jen sekyrky a motyky, měl bych za chvilku vyplazený jazyk hlady,“ směje se sedmačtyřicetiletý Dobeš. Aby se uživil, rozšířil nabídku o drobné stavební práce a sezonní služby. „Koupil jsem i sněžnou frézu. Když přijedou Pražáci na chalupu, nemůžou si ani vybalit kufry, jak mají zavátou cestu. Tak jim s tím pomáhám,“ říká kovář.
Je sedm ráno a zrovna přikládá do kamen, rozpálených už delší dobu. Není to ale tak dlouho, kdy musel splácet hodně peněz, a začínal ještě dřív. Každý den od pěti ráno do dvou v noci. Je skoro s podivem, že se před ním kovadlina někam neschová. U výhně stojí hned dvě vedle sebe. Potlučené a hrbaté. „Diví se jim všichni, ale já dělám na starých věcech nejradši. Některá kladiva a kleště prošly generací kovářů. Je vidět, jak jsou od jejich rukou otlačené,“ zamýšlí se Dobeš.
Staré nářadí má v sobě symboliku. Utužuje si s ním už tak pevnou kovářskou víru. Vychází ven na zahradu, aby se trochu pochlubil. Ukazuje na místo, kde brzy postaví věž. Rozhlednu a kovářské muzeum zároveň. „Už několik let žádám o dotaci z evropských peněz. Až teď jsem byl úspěšný. Za ty roky mám od úřadů tolik obálek, že bych s nimi mohl zavalit novinový stánek,“ popisuje úřednické martyrium.
Ve věži vystaví výuční listy, dokumentace, fotky. Vedle ní bude stát středověká kovárna s obrovským měchem.
Široký záběr jeho práce dokládají rozdělané zakázky. Od železa pro lesníky, po umělecky kovanou postel. Ta zabere minimálně padesát hodin práce. „Mají ji objednanou lidé z Benešova, ale ještě budeme řešit nátěr. Přejí si, aby byla jen navoskovaná. To jim musím rozmluvit. Vypadala by moc studeně, a komu by se do ní potom chtělo,“ směje se s tím, že si do své práce a vkusu nenechá jen tak mluvit.
Na závěr prozrazuje, kde čerpá na těžkou fyzickou dřinu energii. „Večer sednete, načnete víno, hodíte pstruha na oheň a nic vám nechybí. V létě, když je hezky, tak nejdu třeba čtrnáct dní do baráku a spím tady,“ rozplývá se pod přístřeškem hned u kovárny.
Dobešovou druhou vášní je sauna. Schovaná v romantickém kamenném domečku uprostřed zahrady. „Hodinu před tím, než skončím, si v ní zatopím. A koukněte dovnitř,“ vybízí kovář a potutelně sleduje reakci. Má tam totiž schovaných několik lahvových piv. „Podlaha je kamenná, takže mají při saunování ideální teplotu a jsou nádherně orosené. Jednou mi je známá vyndala ven. Tak jsem ji sprdnul, že jí také doma nepřebírám ledničku,“ uzavírá se smíchem Dobeš.

2. Martin Zoul

„Ševče, už si zaplatil daně?“ zakřičí čas od času kamarádi na Martina Zoula. Ve stavební buňce na Pražském sídlišti, kde trvale sídlí lehký nádech lepidla, spravuje lidem boty už osm let. Vyučil se ve Zruči nad Sázavou. Byl krátce zaměstnaný, ale potom se rozhodl, že bude dělat sám na sebe. Útočiště našel nejdřív kousek od současného místa, kam se po třech letech přestěhoval. „Koupil jsem si v bazaru televizi od pána, který mi pronajal tenhle prostor. Sehnal jsem si na inzerát stavební buňku. Úplně mi stačí a platím hlavně menší nájem,“ říká skromně a přiloží dřevo do malých kamínek u vchodu.
Hlavní je pro něj bruska a šicí stroj. První, který si pořídil, má schovaný doma jako historický artefakt podnikání. Ale sbírá další.
Jeho řemeslo má pro něj zlaté dno, ale obecně prý do něj zatéká. „Ševci jsou dneska na vymření. Práce je sice dost, ale vyučených ubývá,“ vysvětluje dvaatřicetiletý Zoul situaci v oboru.
Podle něj k němu chodí lidé všech vrstev. Nejvíc je mu ale líto důchodců. Oprava mnohdy skoro převyšuje původní cenu bot, tak dává slevu. Zákazníci se k němu neustále vracejí. „Práce mě ohromně baví. S každou botou si doslova hraju. Myslím, že je to znát. Už dlouho se nestalo, že by někdo přišel s reklamací. A když, jsou to jenom drobnosti,“ svěřuje se.
Přiznává, že krize mu zákazníky logicky spíš přihrává. „Od doby, co zemřel Tomáš Baťa, to jde ještě líp,“ směje se. Ale s úctou.
Baťa je pro něj pojem. Kdyby mohl, rád by se přenesl v čase a podíval se do Zlína, kde začínal zakladatel světově známé značky. „Dal lidem nejenom práci, ale i zázemí s osobním vyžitím,“ říká obdivně švec.
Zkoušel si také ušít boty, ale jen sám pro sebe. „Tím bych se asi živit nemohl. Těžko bych sháněl klientelu. Takové boty na míru vyjdou třeba na deset tisíc. Originální kůže je hodně drahá. Až se mi protočily panenky, když jsem ji kupoval,“ dodává.

3. Božena Nováková

Nachytat Boženu Novákovou bez metru kolem krku, je asi taková náhoda, jako vyhrát jackpot v sazce. Bystrýma očima, jakoby si hned přeměřila každého, kdo překročí práh její krejčovské dílny a automaticky odhadovala míry.
„Je to profesionální deformace. Metr a nůžky musím mít pořád při ruce. Dokonce se mi stalo, že jsem s metrem vyšla do města,“ směje se.
Vyslechnout požadavky zákazníka, poradit, jak budou šaty vypadat, nabrat míru. To je jen letmý výčet každodenní rutiny. „Nejvíc mě baví, když není látky nazbyt a musím kombinovat, jak to udělat, aby vyšla,“ líčí.
Vyučila se pánskou krejčovou v roce 1968 ve Volyni. „Na rohu dnešního integra na náměstí Františka Křižíka byli kožešníci, krejčí a čistírna. Tam jsem chodila na praxi,“ říká. Vztah k řemeslu podědila po mamince, také krejčové.
Od vyučení řemeslo neopustila. Za totality pracovala pod Okresním podnikem služeb a dva roky po revoluci se osamostatnila. V Ústecké ulici podniká devatenáct let. „Přibývají noví zákazníci, ale hodně jich chodí pravidelně. Nejde jen o správky, nechávají si u mě šít i obleky,“ svěřuje se. Nedá dopustit na staré šicí stroje. Prý jsou kvalitní a vydrží. Při rozhovoru za ní přišly dvě dámy, které se tak nechaly strhnout debatou na téma zkrácení bundy, že zapomněly na kočárek s dítětem přede dveřmi. „Jednou jsem se zákaznicí probírala úpravu kabátu a pokreslila ho celý křídou. Obě jsme byly tak zabrané novým střihem, že nakonec odešla pomalovaná domů s kabátem na sobě,“ usmívá se šedesátiletá žena.
Nešlo přeslechnout, jak ji obě zákaznice skládají poklonu, že vypadá pořád stejně dobře. Obrázky v místnosti napovídají, díky čemu. „Dlouho dělám jógu. Začala jsem už za totality. Ne, že bych tím chtěla přímo kompenzovat únavu z práce, ale i to samozřejmě funguje. Také je důležité vědět, kdy je nutné odpočívat. To se projeví i na kvalitě práce,“ říká.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!