Kondýsková: Zvítězil rozum. Ale je to trpká zkušenost | E15.cz

Kondýsková: Zvítězil rozum. Ale je to trpká zkušenost

Omilostněná ošetřovatelka a bývalá šéfka hospicového hnutí kvůli útokům a kontrolám odešla ze sdružení ještě před rozsudkem. Zatím neví, jestli se k práci, které věnovala pětinu života, vůbec vrátí.

Její „kauza Sevredol“ před dvěma lety rozpoutala vlnu diskuzí o hospicech. I když Iva Kondýsková sama ví, že získáním a podáním tišicího léku pacientce s velkými bolestmi porušila zákon, zřejmě by dnes nejednala jinak.

Podle svých slov už by ale svoji roli měla mnohem jednodušší. „Protože už jsme líp zabezpečení a obvodní lékaři s hospici lépe spolupracují. Do té situace už bych se nemusela dostat,“ tvrdí Kondýsková.

Její případ – v mnohém průlomový – hodně přispěl k tomu, že společnost začala víc řešit léčbu nevyléčitelně nemocných. Minulý týden se na devětačtyřicetiletou ženu usmálo štěstí – dostala prezidentskou milost. Navíc vyřízenou v rekordně rychlém čase.

Jak jste reagovala na zprávu, že jste dostala prezidentskou milost? Bylo to pro vás nečekané?

Jak se to vezme. Věděla jsem, že manželka našeho historicky druhého pacienta, který před šesti lety zemřel, napsala paní Klausové dopis. Předala jej při návštěvě prezidentského páru v Novém Městě (letos 15. září – pozn. red.). Ta úžasná osmasedmdesátiletá dáma šla osobně na náměstí a předala dopis, kde popisuje svoje zkušenosti s naší péčí a se mnou, tajemnici paní Klausové. Ale jinak to pro mě byl ve středu šok.

V tom případě to byla blesková reakce prezidentské kanceláře.

Dokonce jsem zaslechla, že to byla snad nejrychleji vyřízená žádost o milost. To jsem nečekala. Dozvěděla jsem se to od člena petičního výboru, který to věděl dřív než já a volal mi to. Byla jsem v šoku, jako by mi zemřel někdo blízký. A stále ještě mi to pořádně nedošlo. Ale oficiálně v ruce ještě nic nemám, nevím nic víc než z médií. Lidé mi říkají, že zvítězil rozum. Ale je to trpká zkušenost.

Vraťme se nazpět v čase. Jak jste prožívala soud, který vás letos v únoru odsoudil k devíti měsícům podmíněně a zákazu práce s léky na dva roky?

Předtím existoval rozsudek samosoudce, který byl na rok odnětí svobody a zákaz činnosti. K soudu už bych nemusela chodit, ale šla jsem tam, protože jsem věřila v to, že třeba nedostanu zákaz činnosti a že není možné, aby to tak dopadlo. Od samotné události se odehrálo strašně moc věcí. V únoru 2009 mi umřel táta. Myslím si, že neunesl strach o mě. A soud probíhal v den, kdy by měl táta narozeniny. To mělo velký vliv i na to, jak jsem soud prožívala. Děti z toho byly utahané a bály se o mě. Jedna věc je, jak reagujete, když se spustí ta mašinérie, jenže pak přišly dva strašně dlouhé roky. Pan soudce zmírnil trest a šel pod spodní hranici trestu (minimum při prokázání trestného činu nedovolené výroby a držení psychotropních látek a jedů je jeden rok – pozn. red.), tak mi dal najevo, co si o tom myslí. Přijala jsem to, i když to bylo těžké.

Co všechno se pro vás rozsudkem změnilo?

Život se mi změnil z gruntu. V tu chvíli už jsem byla bez práce. Věděla jsem, že musím hledat úplně mimo obor. Ředitel úřadu práce měl rozhodnutí, co se mnou může a nemůže. Najednou jsem byla ve skupině lidí, kterou je potřeba hlídat a která je téměř nesvéprávná. Emočně silné bylo to, že mě k soudu postavili na základě telefonických odposlechů. Na radu advokáta jsem nevypovídala, až u soudu. Pro mě z nepochopitelných důvodů mi byly půl roku odposlouchávány telefonáty. Pro svůj vlastní klid v duši jsem konzultovala s naším „paliativcem“, že jsem na základě toho, toho a toho použila Sevredol. Odborník mi potvrdil, že jsem nepochybila, a to potom potvrdily také znalecké posudky. V tu chvíli to byl ten nejlepší postup.

Věřila jste, že byste mohla odejít „čistá“?

Myslela jsem si, že když u soudu popíšu okolnosti, které mě k tomu vedly, budu mít šanci s pravdou obhájit. Po procesu jsem taky dostala oznámení, že můžu oficiálně podat žádost o přešetření k Nejvyššímu soudu, jestli byly odposlechy oprávněné. To mně prostě vůbec rozum nebral.

Tu žádost jste podala?

Na to už jsem neměla sílu.

Jak dlouho jste byla evidována na úřadu práce?

Jsem tam stále. Od září 2009, kdy jsem z Hospicového hnutí – Vysočina (HHV) odešla, protože ten tlak na nás byl strašně veliký. Mašinérie spustila milion nesmyslných kontrol. Jedna bývalá kolegyně neustále provokovala média a posílala nové a nové podněty k opakovaným ministerským a krajským kontrolám. Stalo se, že když umřel táta, tak to šetřila policie, jestli zemřel normální cestou. To zůstává rozum stát.

Takže smrt vašeho otce prošetřovali kvůli udání?

Ano, osobně na státní zastupitelství došla jistá osoba a sdělila své podezření.

Byla pro vás horší samotná podmínka, nebo zákaz práce, byť to spolu souvisí?

Zákaz práce. Když se někde ucházíte o práci a chtějí po vás čistý trestní rejstřík… Spousta lidí z branže by mi ráda pomohla, ale ono to nešlo.

Co všechno vám rozsudek vzal?

Ideály, že existuje spravedlnost, lidskost. To celý proces. Při prvním – tříhodinovém – výslechu jsem si připadala jak za komunismu. Byl tam hodný a zlý policajt. Po hodině a půl mi řekli, že se jim toho půlka z počítače vymazala a že to musíme napsat znovu. Pak jsem změnila advokáta a přestala vypovídat. Vzalo mi to práci a dostalo mě to do stavu existenciální nouze. A vzalo mi to, nechci říct přátele, ti se vlastně jen vytříbili. Nebáli se do toho jít se mnou a spojit s tím svoje jméno. A vzalo mi to tátu, o tom jsem hluboce přesvědčená. Ale také mi to něco dalo. Například vznikla petice, kterou po celé republice podepsaly více než čtyři tisíce lidí. Dostávala jsem dopisy a textovky, to bylo úžasné.

Jak moc vaše kauza ovlivnila hospicové hnutí, které jste pomáhala rozjíždět a které je závislé na dotacích a darech?

Strašně moc. Léta jsme spolupracovali s krajským úřadem a sociálním odborem na rozvoji poskytování paliativní péče. Vysočina je jedním ze dvou krajů, který nemá kamenný hospic. Zastupitelstvo odsouhlasilo, že se půjde dál cestou středisek hospicové péče rozesetých po kraji. Dneska už se tak děje, i když ne pod hlavičkou HHV. Vzalo nám to těžce vyšlapanou cestičku a možnost zúročení práce.

Váš případ byl hodně medializovaný. Pomohla kauza tomu, že se problematika paliativní péče a hospiců dostala do širšího povědomí?

Pomohla. Vyburcovalo to odbornou veřejnost k větší diskuzi. Dokonce snad vznikl dokument na úrovni ministerstev, který obvodním lékařům radil, jak zacházet s opiáty, aby se je nebáli předepisovat. Vyburcovalo to pojišťovny, protože paliativní péče je u nás stále v plenkách, i když první hospic v Červeném Kostelci vznikl už v roce 1996. A my se stále pereme o dobré postavení v zákonech. Mnohé už se udělalo, ale pořád to není takové, jaké by to mělo být.

S odstupem dvou a půl roku od svého provinění byste něco udělala jinak?

Dneska už vím, že bych nemusela. Protože už jsme líp zabezpečení a obvodní lékaři s námi lépe spolupracují. Do té situace už bych se nemusela dostat. Ale když se suše vrátím, nemohla bych se rozhodnout jinak, byť jsem na to neměla právo.

Už víte, co teď budete dělat?

Nedávno jsem nastoupila na rekvalifikační kurz administrativního pracovníka, který bude trvat do března příštího roku. Poskytuje mi to čas na rozmyšlenou.

Je možné, že nastoupíte zpátky do Hospicového hnutí – Vysočina?

Hrozně moc lidí se mě ptá, jestli už jsem zpátky. Vrátila bych se moc ráda, protože tu práci s lidmi miluju. Těžko se mi na to odpovídá, nevím, jestli budu hledat práci s lidmi v jiné oblasti. Pan ředitel mi jednou řekl, že můj stůl na mě počká, dokud se nevrátím. Ale já nevím. Roli hraje strašně moc věcí. Pracovala jsem 365 dní v roce, 24 hodin denně. Budovali jsme tehdy něco nového, ten model nikde nebyl. Do toho kolotoče už bych se dostat nechtěla, stálo mě to i manželství. A chci říct jednu věc: spousta lidí mě během těch dvou let žádala o pomoc, ale já nemohla, soud mi to zakázal. Teď už alespoň přátelům mohu pomoci.

KDO JE IVA KONDÝSKOVÁ

- Devětačtyřicetiletá Iva Kondýsková pochází ze Žďáru nad Sázavou, dlouhé roky žije v Novém Městě, je rozvedená, má dva syny.

- Z politických důvodů nemohla jít ani na střední zdravotnickou školu a vyučila se prodavačkou. Po roce 1989 dálkově vystudovala střední pedagogickou školu.

- Čtrnáct let pracovala v plavecké škole, od počátku pracovala pro Hospicové hnutí – Vysočina, které v Novém Městě vzniklo v roce 2000, fungovala jako šéfka i ošetřovatelka v domácí hospicové léčbě.

- Před dvěma roky vyšlo najevo, že v červnu téhož roku nezákonně podala opiát Sevredol těžce nemocné ženě, která trpěla silnými bolestmi, protože nemohla sehnat její lékařku a pacientka odmítala převoz zpět do nemocnice.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!