Kolem létaly obrovské kameny. Sen o Mont Blancu se rozplynul | E15.cz

Kolem létaly obrovské kameny. Sen o Mont Blancu se rozplynul

Parta kluků se vydala na vlastní pěst dobýt Mont Blanc. Nejvyšší bod Evropy ale zůstal jen snem.

Mont Blanc. Sen a lákadlo mnoha vysokohorských turistů, alpinistů a horolezců. Vrchol snažení mnoha příznivců vysokých hor. Mont Blanc, nejvyšší hora nejen Alp, ale i Evropy nevyniká jen krásou. Ale rozhodně i svou mohutností a výškou, kterými předčí všechny své sousedy. Vrchol masivu Mont Blancu v Savojských Alpách, který kopíruje francouzsko-italskou hranici, se vydala dobýt i pětičlenná parta kluků. Tři z Klatov a dva z Kladna. Nic zvláštního, protože na 4810 metrů vysoké hoře ročně stane několik tisícovek nadšenců. Jenomže vysokoškoláci se rozhodli pokořit majestátní Mont Blanc, celoročně pokrytý mohutnými ledovci a věčným sněhem, na vlastní pěst. „Studenti z Klatov si nemohou dovolit horského průvodce. Přijde řádově na stovky eur,“ vysvětluje Tomáš Rendl.

„Na hory občas lezeme, věděli jsme tudíž, co si máme vzít s sebou. Na netu jsme poctivě zjišťovali, co nás vůbec čeká. Poctivě. Dlouhé hodiny a dny jsme brouzdali po netu a hltali informace o výstupu na Mont Blanc,“ připomíná vysokoškolák. Parta se pak materiálně i teoreticky dokonale vybavená vydala na aklimatizační výstup ve Švýcarsku. „To prý je pohoda, říkali nám. U chaty ve třech a půl tisících metrech se prý dá stanovat. My tam ale dolezli s vypětím všech sil, s bagáží na zádech, po dlouhé cestě a dvouhodinovém spánku u auta.

Plácek na stanování měl ale šedesátistupňový sklon. Tak jsme se posunuli výš na ledovec a v osm večer za nevěřícných pohledů ostatních alpinistů, jsme si cepíny dělali rovinku pro přespání. No a nováčkovskou daň jsme tu zkompletovali. K mému zapomenutému řidičáku, což jsem zjistil po stovkách kilometrech za volantem, a k asfaltu přilepené podrážce pohorky Martina Fouse, nám odfrčela tyčka od stanu. Útočiště nám tak po velkém přemlouvání poskytli v přeplněné horské chatě. Tyč jsme dramaticky, ale úspěšně vyprošťovali ráno,“ ohlíží se za generálkou Tomáš Rendl.

Pět studentů sice nepříznivý sled událostí trošku nalomil, ale touha pokořit nejvyšší horu Evropy byla silnější. Proto výprava nabuzená úspěchem při záchranné akci hůlky odlepila podrážku z rozehřátého asfaltu a vydala se za snem. Alpským průsmykem Saint Bernard projela do Francie. Do střediska Chamonix. „Naše první kroky vedly do domu horských vůdců. Rozhodně jsme ale ani po švýcarské aklimatizaci neměli v úmyslu najmout si vůdce, který by nás dovedl na vrchol. V kanceláři jsme jen zjistili aktuální předpověď počasí s relativně přesným výhledem na další dny,“ vysvětluje Tomáš Rendl.

Předpověď ale nebyla na úvod optimistická, proto studenti místo plánovaných tří dnů, akci rozložili do čtyř dnů. Zhruba po pěti hodinách výstupu nejdříve cestičkami, pak sutí a kamením došlapali k nocležišti na ledovci. „Byli jsme nad mraky, úžasný pohled. Nezapomenutelný západ slunce. Parádní odměna,“ zasní se ještě dnes usměvavý sympaťák. Klatovsko-kladenské výpravě se sice z vyhřátých spacáků do nejméně desetistupňového mrazu ráno moc nechtělo, ale Mont Blanc čekal. Cesta k chatě Refuge de Aigulle du Goûter vede přes obávaný La Grande kuloar.

Tam neustále padají kameny. „Přechod přes žlab jsme zvládli,“ mne si ruce. „Ulezli jsme tak pět metrů za něj, spustila se lavina kamení. Uprostřed byli dva lidé, přiseknutí cepíny ke stěně. Kolem nich létaly šutry jako ledničky. Hrozný pohled na bezvládného a bezmocného člověka,“ má ještě teď husí kůži Tomáš Rendl. „Vyvázli se zlomeninami. Ale přežili,“ dodává. „Mýty, že výstup na Mont Blanc je za slunečného počasí jen procházka, není pravda. Myslím, že lidé, kteří nemají vůbec žádné zkušenosti, na výšlapu k nejvyššímu bodu Evropy nemají co dělat,“ říká.

Po téměř čtyřech hodinách výstupu, třech hodinách kopání záhrabu pro stany a minimálním spánku se kluci vydali po ledovci dál. Na planině u bivakovací boudy na skalním výčnělku se rapidně zhoršilo počasí. Zvedl se vítr, padla námraza. Ve výšce asi čtyři a půl tisíce metrů na pětasedmdesát centimetrů široké římse.

„Potkávali jsme vracející se vůdce. Říkali, že je to nebezpečné. Rozhodování to bylo těžké a smutné. Byli jsme tak blízko. Ale otočili jsme to,“ konstatuje Tomáš Rendl. „Byla mlha, tak jsme ho ani neviděli. Mont Blanc ale pořád stojí a stát bude. A my ho určitě dostaneme,“ slibuje.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!