Když se sport změní v gladiátorské hry | E15.cz

Když se sport změní v gladiátorské hry

Kateřina Wegnerová

Syn elegantně krouží po ledě s pidihokejkou, celý roztomilý v helmě a já rozpustile švitořím s ostatními matkami u mantinelu. Přiznávám, že tahle představa mě láká od doby, kdy jsem zjistila, že čekám kluka. Říkala jsem si: Když v Karlových Varech, tak na hokej, co jiného?

Nechci, aby se mi dítě přizabilo při tělocviku, když po něm bude chtít učitel kotrmelec. Netoužím po domestikovaném tlouštíčkovi, který má své virtuální přátele leda na počítači, ani po lítostivém uplakánkovi, co při každém ofouknutí potřebuje omotat celý do náplasti.

Vím, že sport bolí a ten vrcholový obzvlášť. Sportovce i jejich rodiče. Nejhezčí roky života strávit kočováním, z ostatních lákadel mladého a bezstarostného života oželet všechno ostatní a soustavně si likvidovat tělo? Za to nestojí ani těch pár korun navíc, co si vydělají.

Notabene, když jim je na takovém maloměstě kdekdo závidí. To se pak rádo mluvívá o přeplacených nafoukancích, letos jsem si na tohle téma vyslechla už něco poznámek, zvlášť o karlovarských hokejistech. Nepomůže ani obrana ve stylu: vyhrát chce také soupeř, vrcholový sport je vyrovnaný, rozhodují maličkosti a někdy i štěstí. Všechno se smázne jedním zaklínadlem: Vždyť jsou to profesionálové.

Vždycky jsem si myslela, že sport je hlavně o radosti. Těch, kteří ho sledují, i těch, kdo ho dělají. Jedni kvůli němu obětují v peněžence několikrát v roce pár drobných za lístek, ti druzí dlouhé hodiny na ledě, týdny marodění s pochroumaným tělem, roky života pro potěšení druhých a samozřejmě také sebe. Jako novodobí gladiátoři: Ave, Imperator, morituri te salutant. Můžu jen slíbit, že ode mne nikdo z nich neuvidí palec dolů. Co kdyby tam dole v aréně byl něčí syn?

Autor: Kateřina Wegnerová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!