Když Pepík Hujer ve škole zlobil, musel držet panu učiteli housle | E15.cz

Když Pepík Hujer ve škole zlobil, musel držet panu učiteli housle

Marie Šimice

Malotřídní škola se školkou v Bílém Kostele má více jak stoletou tradici. Každý, kdo jí prošel, na ni nedá dopustit. Bývalí žáci sem rádi vodí i své děti.

Pan učitel ráno vstal a zatopil ve třídě v kamnech. Uvařil meltu, kterou zjemnil mlékem a čekal na žáky, až se přebrodí sněhem. Možná tak vypadal obrázek zimní školy v Bílém Kostele před sedmdesáti lety.

Dnes je všude ústřední topení a děti se učí nejen u tabule, ale i na počítačích. I když už chodbami nevoní bílá káva, rodinná atmosféra v budově zůstala. Otevřít přišla paní školnice, která tady bydlí a pracuje již sedmnáctým rokem.

„Původně pocházím z Prahy, ale moji rodiče kdysi v Kostele bydleli,“ objasňuje Zlatuše Novotná. V obci je už třicet pět let a neměnila by. „Jsem tu spokojená. Snadná dostupnost do města i dobří sousedé. Mám tady výbornou práci,“ usmívá se.

Personálně školu zajišťují ještě paní ředitelka, dvě učitelky a vychovatelka. Všechny dělají všechno. Paní ředitelka kromě organizačních věcí učí, jedna z učitelek dohlíží na děti ve školce a dobírá hodiny na základní škole, stejně jako paní vychovatelka. Podle potřeby se přesouvají ze tříd školy do školky nebo družiny. Budovou se nese veselé štěbetání dětí, které právě mají přestávku. Jedna ze dvou tříd se přemisťuje do tělocvičny v přízemí školy. Letos sem chodí čtyřicet dětí. Před padesáti lety jich bývalo i přes stovku.

„Naši školu navštěvují děti od první do páté třídy. Máme je rozdělené do dvou učeben. Sedmnáct dětí jsou prvňáčci s třetí třídou dohromady. V další třídě je spolu dvacet tři dětí druhého, čtvrtého a pátého ročníku,“ uvedla Irena Kostelencová, ředitelka školy. Spojení těch nejmladších s dětmi, co školu navštěvují už třetím rokem, je výhodná. „Třeťáci jsou již zvyklí pracovat samostatně a vědí si rady. Vyučující se proto může více v hodinách věnovat prvňáčkům. Zároveň starší pomáhají těm mladším,“ vysvětluje výhody ředitelka, která je na zdejší škole již třináctým rokem. Dodává, že malotřídky v dětech rozvíjí nejen samostatnost, ale i pocit zodpovědnosti a solidarity.

„Tím, že jsme tu jako jedna velká rodina, nedochází k žádné šikaně. Pokud by přece jen byly nějaké náznaky, máme tady děti jako na dlani. S problémy jako na velkých školách se nesetkáváme,“ přiblížila.

„Vydala jsem zákaz pro nošení mobilních telefonů. Nejsou u nás potřeba, pokud se něco děje, ihned o tom rodiče vyrozumíme. Za čerstva to také s nimi ihned řešíme,“ prozradila ředitelka.

Školáci mají prostor i moderní technologie

Na nedostatek techniky ve škole si děti ani jejich rodiče stěžovat nemohou. Mají jednu učebnu nově zařízenou moderními počítači a interaktivní tabuli. „Začínáme ji pomalu používat. Zatím je zapojená čtrnáct dní, a tak chodíme na různá školení a učíme se s ní zacházet,“ uvádí jednu z novinek moderního školství ředitelka Kostelencová. Dodává, že již mají program na přírodovědu a matematiku.

Další výukové sety například pro český a anglický jazyk se chystají zakoupit. „Interaktivní tabuli a devět počítačů jsme pořídili nedávno za peníze z evropského fondu,“ pochvaluje si. Kromě nejmodernější techniky, kterou často nemají ani školy ve městech, se místní malotřídka může pochlubit i dostatkem místa.

Kantorský kolektiv obětoval kabinet, aby z něj mohl vytvořit speciální třídu na výtvarnou výchovu. Na své původní poslání místnost upozorňuje jen prosklenou skříní s vycpanými zvířaty. „Děti tady mohou svobodně tvořit. Každé má svou vlastní lavici. Mají k dispozici různé druhy barev, lepidel i modelovacích hmot. Při práci nemusí dávat tolik pozor na to, aby si neumazaly knihy a sešity do jiných předmětů,“ vyjmenovává Věra Šťastná, vychovatelka, která zároveň vyučuje prvouku, přírodovědu a výtvarnou i pracovní výchovu. I podle ní tady vše dobře funguje.

“ popisuje Šťastná.mVyzdvihla také, že v jiných školách je nevídané, aby se mohli všichni pohybovat všude.

„Máme celou budovu i zahradu hradu jen pro sebe. Kromě speciální třídy na výtvarku, je tady učebna s novými počítači a další na hudební výchovu. Děti tady mají naše původní počítače a kromě zpěvu sem přicházejí pracovat s výukovými programy,“ přibližuje třídu s klavírem, hudebními nástroji, staršími počítači a plazmovou televizí vychovatelka.

Paní Šťastná chodila do téhle školy v dětství. „Naší oblíbenou činností bylo jezdit po zadku na schodech chodby. Učitelé nám tenkrát říkali, že jim to nevadí, alespoň je na schodištích čisto. Dneska to samé opakujeme našim školáčkům. Je to pořád populární způsob místního zlobení,“ uzavřela.

Hezké vzpomínky na školu chtějí i pro své děti

Malotřídkou v Bílém Kostele prošlo mnoho dětí. Dnes jsou z nich dospělí a své potomky posílají do stejné školy, i kdyby měli s nimi dojíždět. „Sama jsem na zdejší malotřídce vyrostla a mám jen ty nejlepší vzpomínky. Tehdejší paní učitelka ve mně vzbudila o učení zájem a i díky ní jsem se vždy dobře učila,“ vzpomíná na školní začátky Zdeňka Macháčková. Ani po odchodu na svou učitelku nezapomněla, byla s ní v kontaktu a dokonce jí přinesla ukázat i své maturitní vysvědčení.

Dnes paní Macháčková bydlí v Chrastavě a do školy Bílého Kostela přiváží své dvě dcerky. „Moje starší chodí do druhé třídy a až příští rok přejde do třetí, zároveň tam s ní nastoupí i naše druhá dcera, prvňáček. Sourozenecké dvojice v jedné třídě tady nejsou raritou. V příštím roce by se jich mělo sejít dokonce hned pět,“ popisuje. S manželem se rozhodli, že se do Bílého Kostela přestěhují. Dokončují tady stavbu domku. „Chtěla jsem, aby měly holky své kořeny. Proto už obě chodily a chodí do zdejší školky. Tady si rovnou zvyknou i na své budoucí školní spolužáky,“ přibližuje maminka Macháčková. A proč se tak rozhodla?

„Je to škola rodinného typu a já sama jsem jí prošla. Proto vím, do čeho děti jdou. Někdo argumentuje, že nebudou mít ostré lokty, ale já si myslím, že je to v dnešní době spíš plus. Chci, aby měly hezké vzpomínky,“ odůvodnila.

„Navíc se traduje mezi lidmi, že děcka odsud většinou zvednou prospěchový průměr ve školách, kam nastoupí v šesté třídě,“ prozradila. Její slova potvrzuje také jeden ze starousedlíků. „Na svou školu jsme tady všichni hrdí. Vyrostl z ní nejeden inženýr nebo doktor,“ popisuje Jiří Jiroutek, který malotřídku navštěvoval v roce 1956.

Aby obec žila, musí v ní fungovat škola

„To jsme se do Kostela přistěhovali a tenkrát tady působil pan učitel Čermák. Dodneška vzpomínám na jeho originální trest pro spolužáka Pepíka Hujera. Když občas zazlobil, pan učitel mu dal housle. Měl za úkol je držet při jízdě na motorce, když se pan učitel vracel domů ze školy. Pepík potom musel jít pěšky zpátky přes celou vesnici,“ zavzpomínal Jiroutek a dodal, že škola v Kostele měla vždy štěstí i na kantorské osobnosti.

Bílokostelecká malotřídka je nedílnou součástí obce, kde všichni táhnou za jeden provaz. Spolupracuje s místním klubem maminek a sportovcům půjčuje tělocvičnu. „Za pronájem platí drobnou výpomocí nebo výtvarnými a kancelářskými potřebami,“ přibližuje spolupráci ředitelka Kostelencová. Několikrát do roka pořádá se svými kolegyněmi pro děti a veřejnost tematické zájezdy.

„Vždy se jedná o víkendy. Byli jsme například v Terezíně, na zámku v Libochovicích nebo náš zatím poslední výlet byl do Starých Hradů,“ vyjmenovává. V době Adventu děti každoročně vyrábí drobné dárečky a přáníčka pro místní seniory.

V Bílém Kostele nechala kus svého srdce i života

Bez jejich zpěvu se neobejde ani slavnostní rozsvěcení obecního vánočního stromu nebo vítání nových občánků. V loni ve škole vytvořily jarní dekorace. „Byly určeny k prodeji během koncertu v kostele. Podařilo se nám za ně utržit zhruba jedenáct tisíc korun, které jsme zaslali na účet ADRA,“ popsala ředitelka. Organizaci si vybrali kvůli nedávným povodním, které zasáhly i Bílý Kostel. Dobrovolníci z ADRA tady tenkrát pomáhali. Ničivá voda se škole vyhnula. V její budově vzniklo centrum krizového řízení a pomoci.

„Přestěhoval se k nám krizový štáb. Bylo tady ubytovaných asi čtyřicet vojáků a dobrovolníků. Každý kout zaplnila humanitární pomoc pro lidi v nouzi. V té době jsem měla nepřetržitou službu. Doma jsem za tři týdny spala asi jen dvě nebo tři noci,“ připomněla dobu katastrofy ředitelka. Téměř čtyřicet let strávila na místní malotřídce paní, která je už nyní v důchodu, ale na svou školu vzpomíná s láskou. „Nastoupila jsem do ní jako čerstvě vystudovaná učitelka v roce 1960. Na léta v Bílém Kostele ráda vzpomínám,“ přibližuje Magdaléna Jakubů, bývala učitelka a ředitelka školy.

I když v obci bydlela jen šest let, a pak se přestěhovala, zdejší školy se nedokázala vzdát. Každý den do ní dojížděla. Podle ní to byly nejkrásnější roky jejího života a nebylo jednoduché odejít na odpočinek. „Ještě v důchodu jsem se na dva roky vrátila, abych mohla vypomáhat alespoň v mateřince. Je mi líto, že tohle období už pro mne skončilo,“ uzavřela paní Jakubů.

Autor: Marie Šimice
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!