Když ostatní sladce spí, oni smaží koblihy a zachraňují životy | E15.cz

Když ostatní sladce spí, oni smaží koblihy a zachraňují životy

Zatímco se většina lidí obléká do pyžam, oni si na sebe berou montérky, uniformu či lékařský plášť. Jak žijí Přerované, kteří chodí na noční směnu?

Místo ve dne vydělávají peníze v noci. Už si zvykli na to, že společnost jim dělá měsíc na obloze, zatímco před sluncem zatahují rolety, aby se přes den vyspali. Jak vypadá jejich převrácený režim? Sedmička vyzpovídala Přerovany, pro které noční směna není noční můrou, ale běžnou součástí jejich života.

V noci peče koblihy

Když přijde Dana Polášková nad ránem domů, sladce voní. Má za sebou noční směnu, na jejímž konci je dva tisíce čerstvě usmažených koblihů. Pekařka z přerovského pekařství Tiefenbach žije „naruby“ už osm let. Dopoledne spí, večer pracuje. A jinak už si svůj životní rytmus ani neumí představit. I když by mohla střídat směny, ona stojí jen o ty noční.

„Do práce chodím o půl sedmé večer a odcházím z ní mezi čtvrtou a pátou ráno. Začínám každý den stejně – nachystám si těsto na koblihy a do rána je pak smažím. Jsou nadívané marmeládou nebo čokoládou a lidem moc chutnají,“ říká spokojeně Polášková.

Do peřin jde s ranním kuropěním a z postele vstává až na oběd. Sama říká, že už by v noci ani neuměla přes pracovní týden usnout. Jen na víkend si musí režim převrátit zpět. „Důležité je, že i při tomto rytmu doma všechno klape a rodina si zvykla. Syn už pracuje a dcera je teprve na základní škole, ale máme perfektně rozdělenou práci, takže všechno funguje,“ podotýká Polášková.

Čeká na lince 155

Když některého z Přerovanů v noci postihne infarkt nebo mrtvice, je velká pravděpodobnost, že se nad nimi skloní lékař Marek Pásek. U přerovské záchranné služby pracuje už dvacet let a za tu dobu si zvykl i na dvanáctihodinové noční směny. Zdravotní problémy, úrazy nebo zkraty sebevrahů si nevybírají den, nebo noc. Pracovat za tmy je ale pro záchranáře přece jenom složitější.
„Ve tmě se hůře orientujeme v terénu, takže dojezdová povinnost je o dvě minuty delší než přes den. Navíc je větší pravděpodobnost, že budeme zasahovat u opilců,“ vysvětluje lékař. Sám se ve své praxi setkal s lidmi, kterým po pár panácích „narostla ramena“. Z některých jeho historek až mrazí. „Už jednou na mě šel agresivní opilec s nožem a druhý na mě poštval vlčáka. V obou případech se mi ale podařilo uniknout,“ říká Pásek.

Svou práci si nemůže naplánovat tak, jako třeba pekařka. Jeho směna je částečně permanentní čekání na telefon. Jakmile zadrnčí, lékař i s posádkou do minuty vyjíždí se sanitkou do terénu. Ve volných chvílích čekání si Pásek čte, studuje, dívá se na televizi nebo poslouchá rádio. Takového odpočinku si ale ani v noci moc neužije. „V průměru vyjíždíme tak osmkrát za noc, nejčastěji k mozkovým a srdečním příhodám, epileptickým záchvatům, k dušnostem, úrazům i autonehodám. Přes den se prodíráme hustým provozem s houkačkou, ale v noci používáme jen modře svítící maják,“ doplňuje Pásek.

Nejhorší jsou pro něj případy, kdy vyjíždí se sanitkou k mrtvým, aby už jen oficiálně konstatoval smrt. I to ale patří k jeho práci.

Šéfuje nočnímu klubu

V tomhle domě se pracuje jen v noci. Od devíti večer do pěti ráno. Zatímco ostatní noční zaměstnanci se většinou oblékají do pracovního, tady se na šaty příliš nehraje. Vlastně vůbec. Spoře oděné slečny posedávají u baru a čekají na zákazníky. Právě jim začala šichta v Emanuele – jediném přerovském veřejném domě. Všudypřítomné červené světlo halí dívky do tajemna a je milosrdné i k případnému studu příchozích „zákazníků“.

Společně s více či méně vnadnými dívkami tráví čas ve vyhlášeném nevěstinci i jeho majitel. Jmenuje se David Pukýš, ale oslovují ho tu různě. Je nad věcí a neurazí se ani nad tím, když mu někdo řekne „bordelpapá“. Na svůj dům je pyšný a chodit v noci do práce mu nevadí.

„Zhruba před patnácti lety jsem tu začínal jako barman, takže jsem byl zvyklý ponocovat. Nakonec se mi podařilo podnik získat a v tomhle rytmu jsem pokračoval,“ říká Pukýš. V noci dělá společnost dívkám, které tu a tam zmizí s některým z hostů do jednoho ze čtyř pokojů. Když některá z dívek zrovna nemá kšeft, Pukýš si s ní popovídá. „Ostatně, ne každý muž přichází do našeho domu na sexuální hrátky. Někteří si jen sednou se slečnou, objednají něco k pití a povykládají si s ní o svých problémech. Je to pánský klub a záleží jen na zákaznících, jak chtějí strávit návštěvu u nás,“ konstatuje majitel Emanuely.

Noční život mu vyhovuje. Tvrdí, že si nedokáže představit vstávat třeba v pět ráno a jít si stoupnout k soustruhu. Ženu a děti čtyřiatřicetiletý podnikatel ještě nemá, takže jeho převrácený denní režim nikomu nevadí. Problém nemá ani s tím, že k jeho živnosti nechovají mnozí lidé příliš úcty. Své podnikání dokáže halit takřka do hřejivých slov. „Chlapi si k nám chodí pročistit hlavu. A to je přece záslužné, ne?“ říká s úsměvem Pukýš.

Hlídají se psy nádraží

Na nádraží v tu chvíli svítí do tmy jen modrobílý nápis Přerov. Po kolejích drnčí noční spoje, na peróně vrávorá bezdomovec s potrhanou igelitkou. Ví, že bez platné jízdenky tu nemá co pohledávat, a nijak se ani nebrání, když ho strážci pořádku vykážou na ulici. Cestou ještě prohrábne koš a odnáší si okousaný rohlík.

Usměrňovat na nádraží bezdomovce, opilce či agresivní lidi je úkolem nejen zaměstnanců bezpečnostní agentury, ale i lidí z přerovského sdružení Mapaj. Tito hlídači za to však nemají ani korunu. Přesto se noří se svými psy do tmy, aby hlídali svěřené teritorium.

Jedním z hlídačů je Pavel Kužela, který na železnici v Přerově pracuje řadu let jako dělník. Ranní či odpolední směnou ale jeho pobyt na nádraží nekončí. Ve volných chvílích se navíc střídá s kolegy ze sdružení, kteří si dali za cíl zajistit v nádražních prostorách klid.

„Možná na někoho působím jako dobrodruh, ale pomáhat druhým mám v povaze. Proto mi nedělá problém chodit klidně i na noční a vypomáhat profíkům z bezpečnostní agentury. Mám vycvičeného psa a ten sám o sobě budí respekt. Když jdu po peróně se svým německým ovčákem a blížím se k problémovým lidem, většinou se zklidní. Občas se tu objeví problémy s různými pobudy, vše se ale snažíme řešit v klidu,“ říká Kužela.

Na noční službě někdy dělává jemu a fence Laře společnost Hana Hrubá se psem Endym. Také ona je členka sdružení Mapaj. „Jsme kynologové a dobrovolně vypomáháme tam, kde jsme se speciálně vycvičenými psy potřeba. Dělat i za tmy nám problém nedělá,“ doplňuje Hrubá.

Obsluhuje na benzínce

Kateřina Vychodilová ví, že pracovat v noci na čerpací stanici není povolání pro žádné strašpytle. Na přerovské benzínce Agip slouží noční směny už patnáct let.

„Nedělá mi potíže dělat přes noc, ale raději jsem tu ve dne. Ráda stojím za pultem a obsluhuji lidi, jenže v noci jezdí míň řidičů. A já mám raději větší frkot,“ vysvětluje čerpadlářka.

V noci se občas musí vypořádat s nepříjemnostmi, když benzínku spojenou s malým obchodem navštíví přiopilí bezdomovci. „Přichází se sem dorazit krabicovým vínem. Větší problémy než s bezdomovci jsem tady ale zatím řešit nemusela,“ říká Vychodilová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!