„Když mi perlíkem na hrudi drtí kámen, připadám si jako Kocourek“ | E15.cz

„Když mi perlíkem na hrudi drtí kámen, připadám si jako Kocourek“

Franta Kocourek má následovníka. Franta Šebela láme železo a Kocourkovi jako by z oka vypadl.

Když desetiletý František Šebela v rodných Jedovnicích poprvé viděl recesistu a siláka Frantu Kocourka ohýbat železné pruty, tvarovat kolibříka z pásoviny nebo trhat telefonní seznam holýma rukama, měl okamžitě jasno. „Věděl jsem, že chci umět to, co on. O Kocourkovi jsem slyšel už předtím, takže jsem se na jeho vystoupení moc těšil,“ vzpomíná dvaatřicetiletý Šebela. Šebela uviděl Kocourka podruhé v životě až v zrcadle, když své svalnaté tělo oblékl do kopie Kocourkova kostýmu. „Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem Frantovi podobný,“ říká Kocourkův následovník.

Zpočátku měl obavy, jak ho Brňané přijmou. „Nechtěl jsem, aby mě nařkli z plagiátorství. Podle mě byl Franta takový velikán, že by nejen jeho silácké kousky neměli lidé zapomenout. I proto nevymýšlím vlastní čísla, ale jdu ve Frantových stopách,“ vysvětluje Silák Franta, jak si Šebela přezdívá. Dosavadní reakce na předvádění Kocourkových čísel byly podle Šebely, který se vyučil jako kuchař a dodělal si maturitu, hlavně vstřícné.

„Pamětníci často zamáčknou slzu v oku, plácají mě po ramenou a děkují, že jsem vzkřísil Frantovo umění, které Kocourek předváděl i v zahraničí. Většina lidí nevěří svým očím, těžkají železo a hledají za mými kousky nějaký tunel,“ popisuje silák reakce publika. Nejmileji reagují na jeho sílu děti. „Když táhnu v zubech auto, tak se ptají, jestli si nepomáhám jazykem. Chtějí vědět, jestli přetrhnu strom a jeden klučina se zeptal, zda unesu na malíčku jeho tátu,“ vzpomíná s úsměvem Šebela. Svým vzhledem i siláckými kousky udivil nejednoho z vrstevníků a přátel Franty Kocourka.

„Je dobře, že se Šebela objevil. Nikdy totiž při své silácké show nezapomene Kocourka připomenout. Franta byl správný blázen, který nám v Brně už dlouho chybí. Šebelova podoba Kocourkovi je až zarážející,“ myslí si fotograf Jef Kratochvil, který se s Kocourkem přátelil a zvěčňoval ho foťákem.

V Kocourkových stopách

Aby si splnil sen, začal Šebela ve dvanácti letech posilovat. „Zprvu jsem na to šel špatně, neměl jsem systém a necvičil pravidelně. Postupně jsem se ale zlepšoval a ve čtyřiadvaceti jsem začal se silovým tréninkem. Nešlo mi totiž o svaly, ale o sílu potřebnou k ohýbání železa,“ vysvětluje silák.

Šebela nějaký čas pochyboval, jestli má dnes ohýbání železa vůbec smysl. „Přesvědčilo mě až to, když jsem se začal o Kocourka více zajímat, četl články a navštívil jeho muzeum. Žasl jsem nad jeho bezprostředností i suverenitou, která z něj čišela. V tu chvíli jsem se rozhodl jít v jeho stopách. Musel jsem se ale smířit s tím, že nemám žádného učitele, který by mi řekl, v čem ten který trik tkví,“ vzpomíná Šebela.

Možná proto Šebela dosud Kocourka nedostihl beze zbytku. „Stále nedokážu přetrhnout balíček karet. Franta musel mít obrovskou sílu v prstech nebo měl nějakou fintu. Bohužel už mi ji neprozradí,“ lituje Šebela. Kocourkův postoj při ohýbání kovu Šebela okoukal z fotek a videa.

Železný kolibřík

Šířku železného pásu, ze kterého Franta ohýbal takzvané kolibříky, vypátral až v hospodě Dřevěná růže v Provazníkově ulici, kde jsou vedle fotek Kocourka na zdi vystaveni i jeho originální kolibříci. „Když jsem zjistil, že Franta používal silnější pásovinu než já, byla to pro mě velká výzva, kterou jsem musel pokořit,“ vzpomíná Silák Franta.

Při ohýbání kolibříka jde podle Šebely především o zachování ladných tvarů. „Je to umělecké dílo. Nejprve železo ohýbám o krk, potom o předloktí a nejtěžší je fáze, kdy kolibříka omotám kolem ruky. Člověk musí mít dost síly, aby to dokázal najednou, a vytvořil tak krásně oblé kolečko,“ prozrazuje Šebela. Právě ve tvarování kolibříků Kocourek vynikal – jeden byl jako druhý.

Zlom v Šebelově životě nastal v roce 2008, kdy se rozhodl své umění poprvé předvést publiku. „Ze začátku jsem měl moderátora, ale po vzoru Franty jsem si vystoupení začal moderovat sám,“ říká Šebela. Během půlhodinové show uvidí diváci vše, co předváděl Kocourek – ohýbání železné tyče o krk, hlavu, ohryzek a v zubech, roztáhnutí plně obsazeného auta nebo vynešení chlapa v zubech. „Mým oblíbeným kouskem je rozbíjení šedesátikilového balvanu perlíkem přímo na hrudi. Když slyším rány palice, jsem myslí na jiném místě, nevnímám publikum a připadám si jako Kocourek,“ líčí Šebela, co při představení zažívá.

Díky svému koníčku je častým návštěvníkem železářství. „Na vystoupení nakoupím pětadvacet kilo železa za čtyři sta korun. Když ho pozohýbám, řemeslníci v publiku naříkají, že by železo zužitkovali lépe,“ říká s úsměvem. Šebela nemá s Kocourkem společné jen křestní jméno, ocelové svaly a vzhled. „Zatímco Franta vozil v náklaďáku uhlí, já po v městě rozvážím zboží. Běhám třeba s balíky papíru do třetího patra a vítám to jako součást tréninku,“ vysvětluje Šebela.

Jeden jako druhý

Kocourek založil kapelu Los Brňos, hrál v několika filmech a také v divadle. „Zpívám a hraji na kytaru už od mládí, jde mi to tak nějak samo. Zahrál jsem si ale i amatérské divadlo v někdejším G-studiu v představení Pan kaplan má třídu stále rád. Mimo to rád bavím společnost, předvádím různé scénky a imituji,“ říká o sobě Šebela. O legraci šlo Kocourkovi především. „Už v minulém režimu mohl být v balíku, pro něj ale bylo přednější, aby se v Brně něco dělo a byla legrace. Člověk si vedle Frantovy čisté duše připadal až hamižně,“ vybavuje si Kratochvil. Kocourek proslul i tím, že šířil brněnské nářečí.

„Hantec mám rád a jako každý Brňák nějaké to hantecové slovo použiji. Za velmistra hantecu se ale nepovažuji,“ přiznává Šebela. I tak Šebela prošel testem hantecu v rozhlasovém pořadu znalce hantecu Pavla „Čiči“ Jelínka. „Šebela je po všech stránkách důstojným nástupcem Kocourka,“ myslí si Jelínek. Jedna z mála věci, ve které se Šebela Kocourkovi vyrovnat nechce, je počet vystoupení.

„Franta údajně během třítýdenního turné po Polsku vystupoval i šestkrát denně. Když jsem měl na Silvestra dvě vystoupení za den, nemohl jsem týden vůbec cvičit,“ líčí náročnost svého půlhodinového vystoupení Šebela.

Umění, které bolí

To, že nadlidské výkony siláka nelidsky vyčerpají, potvrzuje i Kratochvil. „Když jsem Frantu doprovázel na turné v Kazachstánu, bylo vidět, jak trpí. Na vystoupení ale sílu vždycky našel. Hned potom se ale vrátil na pokoj, kde doslova umíral,“ vzpomíná fotograf. Hlavní rozdíl mezi oběma Franty je podle Kratochvila v době, v níž žili. „Kocourek měl zvláštní schopnost vyjít s každým, s bolševiky i chartisty.

V minulém režimu si dovolil komentovat politickou situaci a prošlo mu to, co jiným ne. Jeho vystoupení byla protkána recesí. Třeba si pozval na pódium dívku a chtěl, aby zahýbala prsním svalem tak jako on. Jestli by Šebela ošálil státní moc se nedozvíme, ale jeho vystoupení je spíš než recesí moderní show,“ všímá si Kratochvil. Siláka Frantu mrzí, že ačkoli je ohýbání železa dnes výjimečné, je o tuto varietní disciplínu stále menší zájem. „Pořadatelé to často nedokážou ocenit, nevidí, kolik je za tím práce, a hlavně si neuvědomují, že ohýbat železo člověk nemůže každý den,“ říká Šebela. Únosné jsou podle něj tři vystoupení měsíčně. I přes obdiv ke Kocourkovi zůstává Šebela sám sebou. „I kdybych se přetrhnul, Franta bude stále jen jeden,“ uzavírá skromně silák.

Myslíte, že je Silák Franta důstojným následovníkem Franty Kocourka?

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!