Když divadlo mělo náhubek | E15.cz

Když divadlo mělo náhubek

5. září 2009 • 11:45
Osvědčené kusy i tituly nadiktované tabulkami „shora“ – takový byl repertoár divadla J. K. Tyla, nositele Řádu práce a Řádu Vítězného února, před dvaceti lety.

Johana Tesařová, Ivan Gübel, Ilona Vaňková, Martin Zahálka, Milena Krhutová, Milada Paseková, Karel Tišnovský, Lilka Ročáková, Eva Urbanová – před dvaceti lety patřili, spolu s řadou dalších, k oporám plzeňského divadla. Dnes už v programu nenajdete ani jednoho z nich. Někteří odešli do Prahy nebo ještě dál, jiní do důchodu, další se odebrali do hereckého nebe. Nad někým se beze stopy zavřela voda. Milosrdné zapomenutí potkalo i řadu inscenací, které se před rokem 1989 na scéně Komorního či Velkého divadla hrály. „Vyslovený diktát konkrétních titulů jsme v Plzni, až na jednu výjimku v sedmdesátých letech, nepoznali. Ale tabulky nám určovaly, že musíme mít na repertoáru hru ruskou, sovětskou, českou, současnou a klasiku. Konkrétní výběr se ale v Plzni nechával na dramaturgii,“ vzpomíná tehdejší i současná dramaturgyně činohry Marie Caltová.

I ruské hry měly hodnotu

Oním jediným tvrdě nadiktovaným titulem byla silně prorežimní hra Tobě hrana zvonit nebude. Marie Caltová ji hodnotí lakonicky jako ostudnou. „Nešlo se jí ale vyhnout. Tehdy se ředitel divadla domluvil přímo s autorem,“ dodává. Ovšem i v tabulkových nařízeních se mohla dramaturgie pohybovat se ctí a nabízet divákům zajímavé tituly. „Režisér Jan Burian si tehdy vybíral hry, které byly hodně na hraně, až jsme se divili, že to všechno prošlo,“ vzpomíná Pavel Kikinčuk, tehdy člen plzeňské činohry. „Jednou jsme museli uvést nějaký text u příležitosti Dnů bulharské kultury. Našli jsme Radojevovu Lidožroutku, což se sice odehrává v socialistickém domově důchodců a hlavní postavou je skalní člen strany, ale ve své podstatě je to silně protirežimní text. Byl z toho ohromný průšvih. Po premiéře byla ustavena komise a vše se vyšetřovalo,“ vzpomíná Marie Caltová. Do tabulkových povinností se ale plzeňští dramaturgové vždy vešli. I mezi tituly sovětskými a ruskými dokázali vybrat takové, které měly svou hodnotu. „Jedna z prvních věcí, v nichž jsem v Plzni hrál, byla Ostrovského komedie I chytrák se spálí. Velmi chytrá komedie,“ potvrzuje Pavel Kikinčuk. Marie Caltová však dodává, že i Čechov nebo Tolstoj měli jednu slabinu: publikum odrazovalo, že jde o Rusy. „Lidé na ruské a sovětské inscenace prostě nechodili. Takže chudáci herci hráli před poloprázdným hledištěm,“ poznamenává dramaturgyně. „Byla to zkrátka daň totalitě,“ doplňuje Pavel Kikinčuk.

Improvizace? Nikdy

Činohra byla přeci jen před rokem 1989 hlídána poněkud ostražitěji. Hudební divadlo, opera, opereta i balet se pohybovaly v klidnějších vodách klasických titulů. Ačkoli i tady se muselo občas sáhnout k novinkám. „Během svého angažmá v Plzni jsem zažil dvaačtyřicet premiér – a jen jedna z nich byla nevyprodaná. A to byl Tabákový kapitán,“ listuje pamětí předlistopadová hvězda operety, tenor Jan Ježek. Plzeňské divadlo dokonce několikrát sáhlo i k hrám Voskovce a Wericha. Jejich postavy hráli Rudolf Kutílek, Ivan Gübel a další. Přestože originály byly napsány jako politická satira, herci se nikdy do křížku s mocí nedostali. Ani v těchto, ani v jiných kusech si totiž nikdo netroufl improvizovat. „Narážky na politiky nebo politické fóry? Ne, to si nikdo nedovolil. Tehdejší šéf souboru, komunista Petr Klotz, to velmi bedlivě hlídal,“ kroutí hlavou Jan Ježek. Každé představení, než se dostalo k divákům, musela nejprve zhlédnout komise, která rozhodla, zda je vhodné, či nikoli. „Přehrávky, to byly vždycky nervy. Ale nikdy nám nic nezakázali,“ vzpomíná Pavel Kikinčuk. Někdy se ovšem stalo, že kontrola, která se dostavovala i namátkově na reprízy, našla v představení něco, co tam nikdo z tvůrců nevložil. „Vzpomínám si na inscenaci Ach, Thálie, kde jedna z postav dostane jako úplatek husu. Byl z toho hrozný průšvih, protože komise si to vyložila jako narážku na prezidenta Husáka,“ směje se Marie Caltová.

Vstupenky i programy

Divadlo se ale za posledních dvacet let změnilo nejen co se týče repertoáru. V roce 1989 vypadaly docela jinak legitimace předplatného i vstupenky. Všechny programy měly unifikovaný tvar: skládačka, která výslednou velikostí přesně pasovala do náprsní kapsy pánského obleku.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!