Kdybych v Litvínově uspořádal koncert, na just nikdo nepřijde | E15.cz

Kdybych v Litvínově uspořádal koncert, na just nikdo nepřijde

Litvínovský zpěvák Martin Maxa jezdí za publikem na Moravu. Dveře k domácímu publiku mu zavřel úspěch.

Přezdívali mu zpívající tělocvikář, ženy obdivovaly jeho svalnaté tělo a široký úsměv. Litvínovský zpěvák Martin Maxa vydal pět deset. Hned tou první C´est la vie v roce 2000 nastartoval slibnou kariéru.
Rádia hrála jeho singly, byl v televizi, magazínech. Teď jako by se po něm slehla zem. Martin Maxa se ale zpíváním živí dál.

Kdo nepatří mezi vaše skalní fanoušky, si musí myslet, že jste s muzicírováním přestal. Co teď děláte?

To, co každý muzikant, hraju. Posledních deset let se živím tím, že přijímám pozvánky na různá vystoupení a snažím se jich zhostit se ctí. To, že jsem zmizel z médií, tedy hlavně z těch bulvárních, je pro zpěváky mého typu logické. A v televizi je nabídka velice úzká, její záběr je nyní dost omezený na různé reality show, což není nic, čeho bych se chtěl zúčastnit.

A co děláte kromě koncertování?

Píšu písničky, což mě hrozně baví. Jsem tvůrčí člověk a songy, které vytvořím, jsou mojí vizitkou. Poezie je moje velká láska. Dávám také dohromady další album. Nespěchám s ním, protože doba pro prodej CD se úplně změnila. Dnes se lidé naučili vše kopírovat a tento trh se začíná vytrácet.

A kde vás teď lidi mohou vidět?

Abych se přiznal, já se o tohle příliš nestarám. Koncerty mám nasmlouvané do konce roku, ale na web to dává můj manažer. Vždy si jen pamatuji, kde hraju příští týden. Máme jasnou dělbu práce. Já skládám, píšu, hraju a on se stará o to, kam máme jet a aby mě tam přivezl včas.

A nějaký koncert, který by byl poblíž vašemu bydlišti?

Je to zvláštní, ale kdysi dávno, když jsem ve dvaceti letech začínal s muzikou, hrál jsem často v Docela velkém divadle v Litvínově, což tady tehdy byla folková bašta. Scházeli se tam lidé, kteří měli blízko k výtvarnému umění, poezii a písničkám. Tehdy jsem si tu vytvořil poměrně velké posluchačské zázemí. Vzpomínám si, že na každý koncert jsem měl už měsíc dopředu vyprodáno. Byla to úžasná euforická doba, byť to bylo ještě v době totality. Ale muzika tmelila takové ty lehce rebelující lidi. Ale po dvaceti letech tohoto regionálního muzicírování se něco stalo, osud mě vynesl před pozornost celého národa. A v tu chvíli zájem o mě na Mostecku a Litvínovsku v podstatě ochladl.

Že by lidská závist?

Nevím, možná. Pochopil jsem, co přesně znamená přísloví, že doma není nikdo prorokem. Od té doby jsem si v Čechách skoro neškrtl a hraju hlavně na Moravě. Tam mě publikum přijímá velice kladně. Mám pocit, že kdybych tady uspořádal koncert, tak just nikdo nepřijde.

Nepřinesla vám sláva tedy spíš špatné věci?

To bych neřekl, pozitivních věcí převažuje. Jako tvůrčí člověk toužím po zpětné vazbě. Nic mi ji nemůže dát víc, než živý koncert. Jen při koncertu přeskočí pomyslná jiskra. Když vydám CD a lidé si ho koupí, já už u toho nejsem.

Jezdíte hodně na Moravu. Jsou Moravané bezprostřednější, nebo si s vámi zpívají i Češi?

Je vidět, že na Moravě mají muziku víc pod kůží. Mají blíž k tradičním harmoniím a ty ve svých písních používám. Nejsem žádný experimentátor, využívám klasickou melodickou harmonii podpořenou pěkným textem. To, co zůstává pod kůží.

Texty si skládáte sám, a to hlavně v noci. Kde berete inspiraci, je to na základě prožitků? Inspirace je velmi neuchopitelná. Někdy se celý nápad odvine od jednoho verše, který se mi zrodí zcela náhodně v hlavě. Třeba nějaké zajímavé přirovnání a mám pocit, že by to nemělo zapadnout. Pak si k tomu domyslím příběh. Je pravda, že text se rodí velmi pomalu. Jsem velký perfekcionista hodně háklivý na klišé. Pokud chci zachovat poetiku, aby text obstál i bez muziky, je to velmi těžký proces.

Čemu se chcete vyhnout v textech?

Všelijakému mentorování, spasitelství. A to i za cenu, že okruh lidí, který to pak bude poslouchat, si tímhle velmi zužuji. Nutím je u svých písní přemýšlet. Jenže to je velmi bolestivá záležitost, dneska téměř nikdo přemýšlet nechce. Snad jsem nějakou cestu od gymplu, kde jsem zjistil, že mě to docela baví, už urazil. Snažím se už tolik neoslňovat, jako když jsem byl třiadvacetiletý revoltující mladík. Už jsem objevil kouzlo holé věty, která když se použije ve správný okamžik, je mnohem údernější než seberozvinutější metafora.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!