Jste vrah? Ptali se mě na detektoru lži | E15.cz

Jste vrah? Ptali se mě na detektoru lži

11. září 2009 • 18:21
Srdce buší a na čele vyskočí studený pot. Jaké to je, sedět na detektoru lži? Redaktor Sedmičky to zažil na vlastní kůži, jako podezřelý z vraždy.

Vloni v hradecké Klumparově ulici vrah ubil a ubodal čtyřiaosmdesátiletou ženu. Nechal ji v kaluži krve a odnesl si její úspory. Vražda se stala v domě, kde bydlím a policie při vyšetřování zazvonila i u mých dveří.

Za dva měsíce po vraždě jsem jako jeden z podezřelých skončil na detektoru lži. Dvě hodiny vyšetřování byly dlouhé. Ale dopadl jsem dobře. Na rozdíl od Josefa Janáka, který před týdnem za vraždu stanul před královéhradeckým soudem a odsedí si sedmnáct let ve vězení.
„Obžalovaný na detektoru reagoval na skutečnosti, které mohl znát jen ten, kdo na místě činu byl,“ řekl státní zástupce Pavel Hochman.

Jako na elektrickém křesle

Když jsem přišel na výslech já, nemohl jsem se zbavit pocitu, že sedím na elektrickém křesle. „To, co vám připevním na prsty, měří vodivost kůže. Kolem hrudníku budete mít pružiny sledující dýchání. Také budu kontrolovat krevní tlak a hlídat změny chvění v hlase,“ vysvětlovala psycholožka. Jenže mně se hlas třásl předem. Když vás někdo podezírá z tak závažného zločinu, jen těžko dokážete ovládnout nervozitu.
Psycholožka otestovala, jak se přístroj zachová, když lžu. Měl jsem si zapamatovat číslo. Znal jsem ho jen já. „Je to jednička?“ „Ne.“ „Dvojka?“ „Ne.“ Při sedmém ne se čáry na grafu rozkmitaly. Bylo jasné, že lžu. Pak začal výslech.

„Při vyšetření se snažte nehýbat,” řekla psycholožka a mě začal hrozně svědit nos.
Před každou sérií otázek se mě pak ptala, zda jsem něco neslyšel o místě činu, nebo jak ženu zavraždili. To byla ta pravá chvíle na podrbání a svlažení hrdla studenou vodou.
Časem jsem se uklidnil. Na všechny otázky jsem odpovídal: „Ne.“ Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem v televizní soutěži a některá z otázek musí být správná. Pak mi ale zatrnulo.

Nůž, pistole, kopance, škrcení

Na řadu přišly dotazy na vraždu. „Víte, že byla žena umlácena pěstmi?“ zněla jedna z otázek. Následovaly další, kde se objevovala slova jako nůž, pistole, kopanec nebo škrcení. Pokaždé se mi zjevil obraz sousedky, jak ji jen o patro výš zabíjí vrah. Udělalo se mi špatně.

„Uklidněte se, nebo si budu muset myslet, že to děláte schválně,“ řekla psycholožka. Srdce mi bušilo. Špatně se mi dýchalo. Detektor z toho byl zřejmě zmatený. Na otázku: „Zabil jste?“ jsem odpověděl: „Ne.“ Nevím, co na to přístroj, ale když si psycholožka vyměnila pohled s policisty, řekli, že můžu jít.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!