Johanna poznali v Plané i po 50 letech... | E15.cz

Johanna poznali v Plané i po 50 letech...

Bývalý voják wehrmachtu Johann Wittner se často vrací do svého rodiště v Plané u Budějovic. Našel tam po padesáti letech nové přátele.

Byl to podivný návrat domů. Po padesáti letech, které Rakušanovi Johannu Wittnerovi rozdělila válka, zajetí a nucený odsun, otevřel dveře pokoje rodného domu v Plané u Budějovic. V jednom rohu stála stále jeho postel. „Rozbušilo se mi srdce a vytekly slzy,“ sahá si dnes jednadevadesátiletý muž na prsa. Teď má v Plané přátele. Mladé i staré. Všichni ho znají pro jeho typický pozdrav: Ahoj, já jsem Johann.

Co vám říkají vzpomínky na dětství?

V Plané žila většina Němců. Samí sedláci. Naše rodina, čtvrtá generace zemědělců, měla čtyřicet hektarů polí, čtyři pomocníky, koně, prasata, a dva domy. Číslo devatenáct a šestadvacet. Odmalička jsem na statku pracoval. Ze šesti sourozenců jsem byl nejstarší. Protože jsem neměl v dětství německé vrstevníky, byli moji kamarádi samí čeští kluci. Nebyl mezi námi žádný rozdíl. Ještě trochu česky umím, i když jsem tak padesát let vůbec nemluvil.

Jak zasáhla do vašeho života válka?

Jsem ročník 1919. Kdyby nepřišel Hitler, narukoval bych do československé armády. Takhle jsem musel v roce 1939 jako dvacetiletý do wehrmachtu. Odveleli mě do kasáren v Linci, pak jsem byl dva a půl roku ve Vídni. Nakonec mě poslali na frontu do Itálie. V Rimini mě v roce 1945 zajali spojenci. Další rok jsem v Itálii strávil v zajateckém táboře, dvanáct měsíců pak v pracovním táboře v Anglii. Za války jsem třikrát prodělal malárii, hlavně v Sardinii.

Měl jste nějaké informace o rodičích?

Až po válce jsem se dověděl, že otec byl po roce 1945 devět měsíců zavřený. Pak oba rodiče odsunuli. S třicetikilovými zavazadly. To byl všechen povolený majetek, museli do vlaku a odjet do Německa.

Kdy jste se s nimi setkal?

Z Anglie jsem se dostal do lineckých železáren, závodu bývalého koncernu Hermann Göring Werke. Ten bombardovali, bylo tam hodně práce. Začínal jsem v cizím prostředí úplně od nuly. V kapse ani šilink. Naši po válce odjeli do Bad Kissingenu v severním Bavorsku. V roce 1948 jsem si koupil motorku a vyrazil na hranice k Pasovu, kde jsme se konečně na chvíli setkali. Mohli jsme spolu mluvit jen hodinu. Za mnou do Lince je nepustili. Naši se pak na stáří odstěhovali do bavorského Zwieselu, to je blízko českých hranic, kde později zemřeli. Sestra jejich ostatky nechala převést na hřbitov v Linci.

V Linci jste začal nový život. Vzpomínal jste hodně na Planou?

Pořád. Všechny dokumenty a fotky z dětství měl u sebe v kufru při odsunu otec, mně zbyly jen vzpomínky na rodný dům. V Linci jsem se oženil. Vzal jsem si sestru kamaráda z anglického lágru, oba byli z Frymburku u Lipna. Pak se začalo trochu dařit, postupně jsem se v železárnách vypracoval až na vedoucího pracovní skupiny osmadvaceti dělníků. Dnes jsem vdovec, žiju ale s přítelkyní.

Jak na vás zapůsobil návrat do bývalé vlasti?

Za komunistů to nebylo možné, vrátil jsem se až po sametové revoluci. Vzpomínám si, že když jsem prvně zase přijel do Plané, poznala mě jedna paní. Říká, vy jste mladý, nebo starý Wittner? Navštěvuju Hanu Rottnetovou, v Plané měli dříve mlýn, kam jsme vozili s otcem obilí. Přátelím se s Petrem Petrlíkem a dalšími lidmi. Nezapomenu na první příjezd po tolika letech, kdy jsem zase vešel do našeho bývalého statku číslo devatenáct. V pokoji stála ještě moje postel.

Co cítíte k Plané po sedmdesáti letech?

Mám v Plané na hřbitově pochované příbuzné. Hroby tam ošetřuje Petr Petrlík. Uspořádal i oslavu mých devadesátých narozenin. K nebi vypustili devadesát světelných balonů, drželi jsme se s Petrem kolem ramen. Necítím v srdci žádnou nenávist. Pokud nám někdo ublížil, všechno jsem odpustil. Zůstaly vzpomínky, které nejdou vymazat. Moje dcera Edeltraud jezdí do Plané se mnou, vždycky říká: Díky otci jsem dokázala překonat hranice v našich hlavách.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!