Jít s hokejisty na led? Nejsme sebevrazi, shodují se sportovní lékaři | E15.cz

Jít s hokejisty na led? Nejsme sebevrazi, shodují se sportovní lékaři

Loněk Pavel

Vědí, jak je cítit potem hokejová kabina a co je bláto mezi špunty kopaček. Lékař kladenských hokejistů a jeho fotbalový kolega.

David Homer i Vladimír Lemon jsou sportovci. Nedívají se na hřiště s odstupem nezúčastněných profesionálů. Mohli by si zkusit i Vasův běh. „Mladej Ota Vejvoda mě zve,“ říká lékař HC Vagnerplastu Kladno David Homer. „Mě by asi na Vasáku nejvíc zajímala ta borůvková polévka,“ podotýká s úsměvem Vladimír Lemon, který se stará o zdraví hráčů SK Kladno.

Oba máte neobvyklá jména. Jak vám říkali ve škole?

Homer: Na základní škole Hombre. Po bráchovi.

Máte takové antické jméno, neříkali vám Odysseus?

Lemon: Je mladý, tak by mohl být jedině Telemachos, syn Odysseův.

A co vy, „Citróne“?

L.: Tak mi říkali. Buď křestním, nebo Citróne.

Váš otec byl slavný doktor, je těžké nosit jméno váženého rodiče?

L.: Spousta lidí si myslí, že to pomůže, ale je to spíš naopak. Kladou na vás vyšší požadavky. V mládí na chirurgii mě často srovnávali s tátou. Vždy to vyšlo v můj neprospěch.
H.: Měl jsem asi lehčí pozici. Máma byla dětskou lékařkou. Moji pacienti v nemocnici mi říkali, že k ní jako malí chodili. Někdy je to zavazující, třeba když lidé přijdou s něčím, co do ordinace nepatří. To bych jim nejradši řekl, že tam nemají co dělat. Ale když tak hezky mluví o mamince, tak zabrzdím.

Sportovali jste?

L.: Na vysoké jsem hrál na docela dobré úrovni volejbal na postu smečaře. A hodně jsem lyžoval. Na běžkách i „dole kopcom“. Asi pětkrát jsem běžel Jizerskou padesátku, dvakrát Krkonošskou sedmdesátku. Po škole jsem byl krátce ve fotbalovém klubu Novo Kladno. Teď si rád zaběhám na lyžích s chlapama ve svém věku. Už je to spíš od chalupy k chalupě. S přestávkami na grog. Jezdím i na horském kole.
H.: Tvrdím, že mám tři hlavní zájmy, a to rodinu, práci a sport. V mládí jsem závodně plaval, na medicíně dělal triatlon a závodně jezdil i na běžkách. Teď mám dvakrát týdně fotbal, jednou týdně volejbal, minimálně dvakrát týdně si jdu zahrát tenis a do toho kolo.

Hokej ne?

H.: Nikdy jsem se nenaučil pořádně bruslit. Můžu se srovnávat s běžci či s cyklisty, ale abych šel s hokejisty na led, to bych byl sebevrah.

Co se vám na sportu, kde působíte, zdá přitažlivé?

H.: Hokej je rychlý, dynamický. Zranění tam naštěstí nebývá tolik. Jsou dramatičtější sporty. Třeba americký fotbal, ragby a box.
L.: A vodní pólo. Tam se strašně fauluje pod vodou.

Vrcholový sport přináší zranění. Jaká jsou nejčastější ve vašich sportech a z jakého máte největší strach?

H.: Většina úrazů v hokeji jsou spíš zhmožděniny, natažené kolenní vazy, podvrtnutí. A zlomeninky kostí po nastřelení pukem. Největší vítr mám z nepoznané srdeční vady, aby mi na ledě někdo najednou nezkolaboval. Prostě syndrom náhlého úmrtí.
L.: S tím se absolutně ztotožňuji, to jsou ty nepoznané virózy. V 70. letech v Kladně, a táta byl u toho, docházelo k úmrtím po operacích mladých horníků, kteří těžce pracovali. A protože dělali v úkolu, tak přestože měli virózu, šli rubat na předek. A to je asi stejná zátěž jako u vrcholového sportu. Pak umírali při banálních úkonech, jako je slepé střevo nebo kýla. Z toho mám taky největší strach.
H.: I nože na bruslích můžou být zbraní. Bojím se, aby někdo nevykopl a neprořízl soupeři krční tepnu i s průdušnicí.
L.: Ve fotbale jde o klouby, natažení až natržení svalů, křížových svalů kolene.

Ale nejde tam o život.

L.: Třeba loni Pavel Bartoš dostal v Mladé Boleslavi kolenem do hrudníku, měl zlomená čtyři žebra, pneumotorax, krvácení do hrudníku. To také může vést k zástavě srdce. Hokejisté jsou na rozdíl od fotbalistů více chránění, na druhou stranu je to o hodně tvrdší hra.

Jaký je nebezpečný faul v hokeji?

H.: Hráč stojí čelem k mantinelu a zezadu dostane krosček. Nečeká to, není zpevněný. Bojím se, aby nepadl blbě obličejem na mantinel a poranil si krční páteř či míchu a ochrnul.
L.: Ve fotbale jsou nebezpečné údery loktem do hlavy.

Kdo jsou větší bolestíni, fotbalisté, nebo hokejisté?

H.: Větší bolestíni jsou asi fotbalisti. Hokejisté jsou tvrdší. Ale každý člověk je jiný.
L.: Ve fotbale to někdy vypadá, že se nic nestalo, ale nemusí to být pravda. Rána přes achilovky, vypadá to, že hráči nic není, ale achilovka je porušená a strašně to bolí. Neříkám to rád, ale tvrdší povahy mají hokejisti.

Je vlastně vrcholový sport zdravý?

H.: Je těžké paušalizovat. Bavíme se o hokeji a fotbale, ale jsou také jiné fyzicky náročnější sporty. Například cyklistika, gymnastika. Když chce být někdo nejlepší, musí dělat tu stejnou věc dokola. Chybí tam komplexnost. Na druhou stranu je to profesionální záležitost, práce, za níž je ten člověk placený. A dělat třeba horníka nebo u pecí taky není úplně nejzdravější.
L.: Trénink boxerů je zdravý v posilování, obratnosti. Boxeři mají dokonalé postavy. Ale nesměly by tam být zápasy a údery. Zdraví prospěšné je určitě plavání, veslování.
H.: Plavání je řehole, ale ten pohyb je naprosto komplexní.
Kdybyste radili kamarádovi, který sport nemá dělat, jaký by to byl?
L.: Moc dobrý není downhill, který dělá můj syn Jan. Jezdí na kole z kopce. Byl na dobré úrovni, ale už měl zlomenou pažní kost, přetržený křížový vaz a natrženou ledvinu.
H.: Nedoporučil bych mu silový trojboj. Mrtvý tah, benčpres a dřep. Pohybový aparát tím trpí.

Začali jsme nadsázkou. Po akci lékařů Děkujeme, odcházíme, budete léčit sportovce v Montrealu Canadiens či Realu Madrid?

H.: Neodcházím, protože když jsem byl na místě náměstka před Vláďou, poznal jsem i druhou stranu barikády.
L.: Je to sportovní rozhovor, tak bych rád řekl: Kopu za nemocnici Kladno a kopu za SK Kladno. A budu kopat za nemocnici Kladno a SK Kladno.

Autor: Loněk Pavel
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!