Jiří Šesták se letos těší na Radoka. Plánuje také konečně dostudovat | E15.cz

Jiří Šesták se letos těší na Radoka. Plánuje také konečně dostudovat

Rušný rok má před sebou ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták. Nově získal „angažmá“ i na radnici, k tomu ještě učí a dělá si doktorát.

Hru Petra Zelenky Očištění, kterou Jihočeši uvedli jako první české divadlo, uvidí publikum 20. ledna naposledy. Hlavní roli ztvárnil Jiří Šesták, který předtím hrál hlavní roli i v Havlově Odcházení. Letos zásadnější návrat na scénu nechystá – potřebuje čas a prostor na jiné věci. Nejradši má úkoly, které může přirovnat k sázení stromů.

Herec díky různorodým osobnostem, jež ztělesňuje, prožívá spoustu životů. Jak se pak s rolemi loučí?

Jak Odcházení, tak Očištění pro mě byla velmi náročná představení. Každé jinak a jsem rád, že jsme obě témata přivedli na jeviště. Ale život jde dál a diváků, kteří to ještě neviděli, ubývá. Proto 20. ledna dospějeme k derniéře Očištění. Brali jsme ho spíš jako občanský apel na společnost. Dějí se naprosto šílené věci, o kterých lidé mnohdy vědí, ale dělají, že je nevidí.

Na které postavy vzpomínáte nejraději a koho byste si ještě chtěl zahrát?

Rád jsem hrál třeba náčelníka Bromdena v Kukaččím hnízdě, Proctora v Čarodějkách ze Salemu nebo Lennieho ve hře O myších a lidech. Tematicky by mi byl blízký Řek Zorba, postava plná energie, renesanční bytost, která nehledí na rány a žije kvůli radosti ze života. Baví mě, když z takových příběhů mám co čerpat i pro vlastní život. Letos ale budu dělat jen něco menšího v komedii Jak se vám líbí, kterou pro otáčivé hlediště v Krumlově nastuduje David Radok. Také tam dohrávám komedii Sluha dvou pánů.

Jaký vztah máte ke krumlovskému otáčivému hledišti? Můžete ho mít rád, když je zdrojem tolika starostí?

Ale i radostí, protože atmosféra při představení je mimořádná. Jeho kouzlo vnímám už od dětství. Rodiče se přátelili s rodinou pana Bremse, tvůrce první krumlovské točny. Můj tatínek pracoval v Jihočeských elektrárnách a podílel se na úpravách několika divadel, včetně stavby točen. Projektoval i tu starou v Českém Krumlově.

Kdo byl ve vaší rodině nejvíc umělecky zaměřený?

Maminka. Tkala gobelíny, zpívala, vyšívala, paličkovala krajky. Pro mě však umění nebylo žádným velkým koníčkem. Byla to spíš shoda okolností, že jsem šel zkusit DAMU. Celou dobu studia jsem řešil, zda je herectví to pravé, co chci dělat. Zároveň jsem na filozofické fakultě chodil na dějiny umění a organizoval přednášky o všem možném. Pak jsem vystudoval ještě dramaturgii a napsal několik her.

Podle životopisu jste všestranný, například maturitu máte ze Střední zemědělské školy v Budějovicích. Jak jste se tam ocitl?

Vedl jsem s Petrem Stupkou oddíl Čtveráci – byli jsme hraví, celkem známá dvojice Velkej a Malej. Mimo jiné kvůli skautu mě nevzali na gymnázium a jenom díky statečnosti ředitele zemědělské školy jsem nemusel zůstat na učilišti. Učil jsem se tedy orat a sít, ale toužil po studiu dějin umění nebo archeologie. Divadelní fakultu jsem jel zkusit na popud profesora češtiny.

Absolvoval jste ji roku 1980 a pak nastoupil do činohry Jihočeského divadla. Zůstáváte třicet let na jednom místě, posledních sedm roků jako ředitel. Na co se těšíte v tom osmém?

Jsme v půli významné sezony, uvedli jsme choreografii světoznámého Jiřího Kyliána, Jiří Menzel režíroval Dona Giovanniho. Sezona vyvrcholí v létě spoluprací s dalšími velkými osobnostmi: režisérem Davidem Radokem a pěvcem José Curou, přičemž poprvé v historii českého divadla nepřijede světový operní zpěvák pouze hostovat, ale zúčastní se i procesu zkoušení. V Budějovicích chci nastartovat rekonstrukci divadelní budovy a pomoci k oživení Slavie.

Divadlo mi nepřipadá tak zchátralé.

Potřebovali bychom větší kapacitu, vrátit do hlediště lóže, navíc má budova řadu technických i jiných problémů. Skleněnými tubusy utíká teplo, je zapotřebí lepší klimatizace, chybí důstojné prostředí, kde by se mohli herci potkat s diváky. Na kultuře se obvykle šetří, což bych chtěl změnit, protože kultura není jen vyplněním volného času. Je to stav lidské duše, kvalita života. Určuje naše schopnosti vnímat a objevovat svět – rozpoznat hodnoty, které je dobré zachovat nebo ještě rozvinout. Investovat do kvality života se vyplácí, protože společnost je zdravější. Na rozdíl od konzumního způsobu, který považuju za zmrtvění, protože člověk nic netvoří, a tím se přestává vyvíjet.

Nedávno jste se stal radním, takže máte příležitost leccos prosadit. Je to váš první aktivní vstup na politickou scénu?

Ano, mé první angažmá na radnici. Občas mě sice v minulosti vyburcovala situace k veřejným vystoupením, třeba jsem mluvil k padesáti tisícům lidí při generální stávce v roce 1989 na budějovickém náměstí. Ale před rokem už pro mě bylo vnímání stavu české politiky tak neúnosné, že jsem se s tím jako „rozhněvaný muž“ rozhodl něco dělat. Po zvažování několika variant jsem se nakonec rozhodl kandidovat za Občany pro Budějovice.

Proč právě za ně?

Toto hnutí vzniklo spontánně jako občanský protest, bez peněz a nějakých struktur. Proto jsem se do něj zapojil, tato varianta nejvíc odpovídala mé představě o občanské společnosti. Věřil jsem, že volby dobře dopadnou – ale že dostaneme tolik hlasů, to jsem nečekal.

Zato teď lidé čekají, co pro ně uděláte.

Prožívám to s vědomím velkého závazku, ale odmítám alibismus typu „Volili jsme vás, tak se ukažte“, protože dobré dílo je možné dokázat jedině společně. Podle mě musí dobrý politik umět předjímat, co bude mít smysl i za deset nebo dvacet let. Není vždy vítězstvím dosáhnout krátkodobého cíle. Lépe to věděli naši předkové než my v této zrychlené spotřební době. Třeba zámecké parky včetně toho českokrumlovského vysazovali lidé s vědomím, že je nikdy neuvidí v plné kráse.

Často mluvíte o sázení stromů. Proč?

Chci tím říct, že člověk může být šťastný, i když nepozorován sází stromy – bez ohlasu a slávy. V tom je zakódovaná životní spokojenost. Není to tak, že jen úspěch má smysl, že hlavní je být viděn a prosadit se. Snažím se mluvit o tom i se studenty, aby si uvědomili sami sebe, svou hodnotu. Je důležité, aby si věřili, měli své sny, ale i vůli ty sny naplnit.

Vy vlastně celý život něco studujete, ale zároveň také vyučujete. Kde na to berete sílu?

Setkání se studenty mě nabíjí. Své vlastní studium bych ale chtěl letos konečně uzavřít tím, že odevzdám disertační práci. Na podzim jsem načerpal hodně síly na moři, když jsem se vypravil s kamarády plachetnicí po Jadranu. Splnil jsem si tím životní sen. Mám moře rád, uklidňuje mě.

Já myslela, že to řeknete spíš o lese. Máte ho i na novoročním přání.

Ano, rád chodím pěšky krajinou. Nedávno jsme šli s Tomášem Halíkem po zasněžených Novohradských horách a zažívali zvláštní tichou radost. Jen z toho, že existujeme, že vidíme tak krásná místa a že lidé, na nichž nám záleží, jsou zdraví a nic podstatného je netrápí. Život je vlastně jednoduchý, jen my si ho často komplikujeme svými touhami a nespokojeností.

Jiří Šesták

Narodil se 3. 11. 1956 v Budějovicích. Maturoval na místní střední zemědělské škole, roku 1980 absolvoval DAMU v Praze, obor herectví. V Jihočeském divadle byl uměleckým šéfem činohry, intendantem a od ledna 2004 je ředitelem.
Herec, dramatik, scenárista a režisér – napsal třeba hru Cesta za světlem aneb Tyranobijci. Učí na teologické a filozofické fakultě JU, založil Studentské univerzitní divadlo SUD.
Má dva syny, první vystudoval ČVUT a druhý chodí na právnickou fakultu v Praze.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!