Jindřich Štreit. Fotograf se smyslem pro humor, který má rád lidi | E15.cz

Jindřich Štreit. Fotograf se smyslem pro humor, který má rád lidi

Jako dítě chtěl být Jindřich Štreit učitelem. Teď tento uznávaný fotograf předává své zkušenosti mladým.

Fotografování je pro Štreita koníčkem, povoláním i posláním. Své padesátileté zkušenosti s dokumentární fotografií, portréty a znalosti z dějin umění předává svým žákům na opavské Slezské univerzitě už devatenáctým rokem. I díky němu má opavský Institut tvůrčí fotografie to nejlepší jméno a Opavané ho vnímají jako osobnost, která město proslavila.

Opava je milé město

„Opavu jsem si zamiloval už v sedmdesátých letech, kdy jsem tam absolvoval kurz pro logopedické asistenty. I když sám mám kořeny na Valašsku, považuji ji za krásné, milé a příjemné město, kde se dá pohodlně žít,“ řekl Štreit a pochvaloval si, že úroveň žáků na institutu je rok od roku vyšší. A zájem studentů je tak velký, že se tam dostane jen každý desátý. Ti, co znají jeho tvorbu, Štreita často označují jako fotografa vesnice. Svým objektivem totiž nejraději zachycuje obyčejné lidi při práci v továrně, na poli nebo u nich doma.

Rád si s lidmi povídá

„Mám rád lidi a rád si s nimi povídám. O práci na zahrádce, jak žijí a přitom je fotografuji. Úplně nejradši chodím fotografovat před Vánoci. To mám možnost ochutnat mnoho dobrot,“ žertuje Štreit. Rád se stylově obléká do černého a obvykle se mu na krku houpá některý z dřevěných šperků jeho kolegy sochaře Jana Naše z Olomouce. Přestože jsou jeho fotografie černobílé, ze všech barev nejvíce miluje modrou. „Možná i proto mě ocenili na festivalu Modré Dny ve Žďáru nad Sázavou,“ vysvětluje Štreit, kterému organizátoři tohoto festivalu loni v prosinci předali cenu za celoživotní umělecký přínos v oblasti sociálního dokumentu.
Vyznamenání si cení

Velmi si také považuje medaile Za zásluhy, kterou převzal z rukou prezidenta v roce 2006 při příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa. Jeho nominaci podpořili kolegové ze Slezské univerzity. On sám se nejraději toulá po lesích kolem Sovince, kde už padesát let bydlí. Vybaven jen lehkou Leicou, protože jak tvrdí, fotoaparát nesmí být těžký, aby se při chůzi neunavil. „Jsem domácí puťka, žádný sportovec. Takže musím být pohyblivý a mít sílu ještě fotografovat,“ s vážnou tváří vysvětluje Štreit a prozrazuje další podrobnosti z rodinného života.

Obědy ženy známkuje

Jako bývalý učitel, který se po šesti letech chození oženil s učitelkou hudby, zavedl doma dokonalý systém známkování.
„Po každém obědě mi žena předloží svou žákovskou knížku a já ji oznámkuji. Ale můžu prozradit, že za její svíčkovou nebo kuře s vynikající omáčkou dávám jedničku s hvězdičkou,“ vtipkuje a hned přidává, že ani na pustý ostrov by bez své ženy Agnes neodjel. „Kdo by mi tam vařil a hrál na housle,“ říká. S vážnou tváří poté popisuje, jak prožívá svůj den. Ten nezačíná dříve než kolem jedenácté hodiny.

V lese medituje

Probouzí ho vůně kávy ze snídaně, kterou mu žena přináší do postele. „Pak si v posteli čtu, než začne vonět oběd. Po jídle se vydám do lesa meditovat, občas také fotografuji. Podle nálady. Vracím se k večeři a nevynechám zprávy v televizi. Někdy zařadím i konzultace se studenty,“ žertuje Štreit, který své dětství prožil v rodině učitele. Jeho otec byl pro něj velkým vzorem a prvními fotografickými krůčky ho na vysoké škole vedl profesor Jan Bukovjan. Nerad vzpomíná na osmdesátá léta. Jako učitel základní školy na svých fotografiích zachytil život na venkově. Jenže jeho pohled se nelíbil tehdejším soudruhům a „ohodnotili“ to paragrafem za hanobení republiky.

Učit mu zakázali

„Čtyři měsíce jsem si odseděl na Ruzyni, a když mě odsoudili, jako učitel jsem skončil,“ komentuje krátce Štreit. Až do sametové revoluce se živil jako knihovník a dispečer státního statku.
Od roku 1967 realizoval Štreit více než 850 samostatných výstav v řadě zemí Evropy i v zámoří. Výstavy českých a slovenských umělců na Sovinci se v osmdesátých letech staly jedním z center neoficiální kultury a lidé je velmi navštěvovali. Štreit se svou ženou v nich pokračovali až do roku 1997.

Fotografuje Vítkovsko

Od té doby pokračuje s výstavami v bruntálské Galerii v Kapli. Od roku 1990 část své práce soustavně věnuje na podporu humanitárních a charitativních projektů. Se svými studenty na opavském Institutu tvůrčí fotografie spolupracoval na třech projektech, které zachytily život lidí na Hlučínsku, Zlínsku a Opavsku. Nyní sám mapuje život lidí na Vítkovsku. „Tento projekt jsem začal v roce 2008 a letos na podzim bych ho rád ukončil výstavou a knihou. Zachytil jsem život tamních lidí, při práci i jiných aktivitách,“ řekl fotograf Štreit.

Stali se z nich přátelé

Jako vedoucího svých ročníkových prací na opavském Institutu si Štreita vybral fotograf Sedmičky Lukáš Horký. Považuje ho za osobnost, která svým životním postojem inspirovala mnoho dokumentárních fotografů. „Naše společné debaty v jeho domě na Sovinci, kde se občas scházíme, mi dávají potřebnou energii do vlastní tvorby. A se vší skromností mohu tvrdit, že se z nás stali přátelé,“ řekl o něm Horký.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!