Ježiši Kriste, přehrada se protrhla! (galerie) | E15.cz

Ježiši Kriste, přehrada se protrhla! (galerie)

Zničené město. Jako po válce. To bylo první, co mě napadlo, když jsme přijeli v neděli odpoledne do Chrastavy. To jsem ještě netušil, že budeme poprvé utíkat s obavou o život.

Před sjezdem do Chrastavy stáli policisté a kontrolovali každého, kdo chtěl do města. Pouštěli jen obyvatele. Přes první hlídku jsme neprojeli. “Jeďte na druhý sjezd a auto nechte u supermarketu,” doporučil nám policista. Poslechli jsme a povedlo se. Díky novinářskému průkazu.

Jdeme do města. Zkáza po řádění vodního živlu je vidět úplně všude. Rozbité silnice i chodníky, rezignovaní lidé uklízejí všudypřítomné bahno. Zničené věci kolem domů, rozmlácená auta jsou poházena po dřívějších trávnících. Nemyslel jsem si, že to někdy na vlastní oči uvidím. Je to skličující. Jen pomalu si uvědomuji, jak strašná je povodeň.

Jsme u mostu, tedy na místě kde býval most. U pobořeného domu sedí rodina mezi zbytky domácího vybavení a troskami. Jejich auto je zaklíněno v hromadě sutin.

Jdeme na chrastavské náměstí. Ulice jsou rozbitější, na každém rohu stojí kontejnery plné zničeného nábytku. Obchodníci vynášejí ven zboží a snaží se ho sušit a čistit. Míjíme hromadu promočených a zabahněných potravin. Hasiči přenášejí hadice a čerpadla. Jsme na náměstí.

Chystám se na další fotografování. Upřímně, moc se mi do toho nechce. Přijde mi krajně netaktní Chrastavské, kteří přišli o všechno, ještě provokovat objektivem. Než mi rozporuplné myšlenky proběhnou hlavou, všimnu si zničeho nic pobíhajících lidí. “Rychle, utíkejte. Utíkejte, protrhla se přehrada!” Kde je moje manželka? Křičím na ní, protože si nenadálého mumraje ještě nevšimla. V Chrastavě to moc neznám, tak sleduji, kam lidé utíkají. Utíkám tím směrem, doběhnu manželku. “Auto máme na druhý straně! To stihnem, honem,” křičí na nás kamarád. Manželka hned obrací směrem k autu. Měním směr taky, i když kopec je blíž a auto stovky metrů, kousek od řeky. Klíče od vozu mám totiž v kapse.

Hlavou mi běží myšlenky, co se stane, když to nestihneme. V sobotu, při kulminaci Jeřice, dosahovala voda na chodnících i dvou metrů. Nebývalá síla přívalové vody byla vidět všude kolem. Bořila domy, brala mosty, převracela auta. Umřeme? Při úprku koukám kolem sebe na činžáky. Při nejhorším vběhneme do nějakého vyššího, do horních pater.

“Obyvatelé … urychleně … evakuace,” slyším málo srozumitelný obecní rozhlas. Nebo někdo křičí do megafonu? Ježíši Kriste, ta přehrada se opravdu protrhla. Hasiči i policisté z ulic najednou zmizeli. Utíkáme s manželkou a kamarádem k supermarketu, spolu s desítkami lidí. Kolem nás ujíždějí auta, někdo vůz smykem obrací a mizí v oblaku prachu.

Jsme na parkovišti, rychle do auta a pryč. Přejíždíme přes okrasné keříky, přes chodník, jako všichni ostatní. Není čas. Pozor na utíkající lidi. “Vem je do auta, mají dítě,” křičí na mě kamarád. Ocitli jsme se v dramatické scéně katastrofického filmu. Než jsem se k rodince s dítětem přes zácpu dostali, už byli na dálničním sjezdu. Konečně. Vyjeli jsme jako jedni z posledních na dálniční most a koukali dolů na Chrastavu. Prvních pár vteřin nemůžu mluvit.

Chvíli čekáme, pak se šíří zpráva, že přehrada je v pořádku. Lidi ale jakoby nevěřili a čekají na mostě dál. Na čtyřproudé magistrále zastavuje doprava. Kvílí sirény a přelétají vrtulníky. Po dlouhých minutách přichází policista a potvrzuje, že přehrada Mlýnice je v pořádku. Do Chrastavy jsme se už nevrátili.

Až doma studujeme mapu, kde vlastně Mlýnice je. A večer se na ní jedeme podívat. Je téměř prázdná! V neděli odpoledne se skutečně protrhnout nemohla. To ale v Chrastavě nikdo nevěděl.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!