Její perníčky znají v Kongu a Dubaji | E15.cz

Její perníčky znají v Kongu a Dubaji

Život sladký jako medové pečivo přeje v roce 2011 všem čtenářům Sedmičky Julie Chadimová ze Strakonic, autorka perníkových figurek a betlémů.

Nejvíc práce má osmapadesátiletá lidová umělkyně Julie Chadimová před křesťanskými svátky, hlavně před Vánoci. „Různé galerie a muzea chtějí pro své výstavy betlémy z perníku. Takže už od srpna musím vědět, kolik toho budu dělat. Nejpracnější a největší jsou do muzea betlémů na Karlštejně,“ říká. Není to tak, že by pro expozici vytvořila jeden betlém a ten vystavovali několik let. Na každý rok si objednávají originální. „Letos měli zvířátkový. K Ježíškovi a svaté rodině nemířili koledníci, ale kůň s hříbátkem, medvěd s medvídětem, šnek se šnečkem. Jednou byly jesličky v salaši, jindy kolébala jezulátko matka v prácheňském kroji,“ poznamenává. Betlémy vyrábí na všechny způsoby. Stojaté, ležaté, závěsné i přenosné. Největší byl muzikantský. Ten zabral týden práce. Během roku Julie Chadimová udělá, co si kdo objedná. Ceny do tomboly, medaile do soutěží, figurky, svatební srdíčka nebo malované truhly.
Za rok spotřebuje pytel žitné mouky, kterou míchá s pšeničnou. Medu mívá od včelařů v zásobě na padesát kilo. Zadělává jen takové množství těsta, aby ho stačila zpracovat a nazdobit, protože je na veškerou výrobu sama. „Zadělávám ze čtyř kil mouky, ručně, vkleče na zemi, abych to množství mohla uhníst. Za ta léta je to pořád stejná ruční práce. Bez robotů a hnětačů,“ zdůrazňuje.
Na perník existují tisíce receptů. „Já jsem jich vyzkoušela stovky a zůstala jsem u jednoho, kterého se držím dvacet let. Pokaždé, když se mě na něj ptají, diktuji ten základní. Podle toho mého to dělat nejde, protože já si už nic nevážím, všechno dávám od oka,“ popisuje.
Když ví, že bude dělat betlémy, připravuje těsto tužší, na modelovaný perník zas těsto světlé a tmavé. „Vychází to z prastaré techniky zvané drůbeřka, kdy těsto vtlačovali do dřevěných forem nebo ručně modelovali figurky. S těmi si pak děti hrály,“ říká.
Začíná návrhem a upečením základních tvarů, zdobení má pak tři fáze. Kresbu kornoutem, stínování polevou a poslední fází po zaschnutí je krajkové zdobení. U polevy je základem cukr, ale samotná receptura zůstává výrobním tajemstvím, protože se jí kdekdo snaží kopírovat. V sedmdesátých letech Chadimovou oslovilo obřadní pečivo. Kynuté i vizovické. Začala z něj modelovat a dělat kurzy. „Byla to husákovská doba a chtěli jsme si doma udělat lidový vánoční stromek, ne ten socialistický komerční. Tak jsem se pustila do výroby,“ vzpomíná bývalá knihovnice. Nejdřív rozdávala perníky známým, od třiadevadesátého roku se jejich pečením živí.

Italové chtěli fabriku

Kreslení jí vždycko šlo samo. Výtvarně nadaná je celá rodina. „Maminka, tatínek Josef Režný, který je navíc ještě zapálený muzikant a nejstarší strakonický dudák, mí sourozenci i děti. Na gymplu jsem dokonce začala s karikaturami profesorů, lákalo mě umění zkratky. To používám taky u perníku. Nejde o detaily, ale o náznak. Třeba když srdíčkem naznačím sepjaté ručičky,“ popisuje.
Ačkoli nemá žádnou reklamu, o její práci stojí také v cizině. „Kdysi jsem řešila požadavek italských a finských velkoobchodních řetězců, abych je zásobovala. Nechápaly, že nemám fabriku se stroji, že na všechnu ruční práci jsem sama a peču v troubě po babičce,“ usmívá se.
Několikrát reprezentovala s dalšími umělci Jihočeský kraj v Německu, Rakousku a Itálii. „Chtěli mě i do Dubaje, abych tam předváděla svoji výrobu. To jsem ale odmítla,“ říká.
Na její perníky mohou lidé narazit po celém světě. Měla zakázky na Nový Zéland, do Austrálie, do Afriky. „Vodňaští rybáři zakládali v Kongu sádky a vezli tam s sebou mé perníky. Kdybych měla vlaječky a mapu, napíchám je kromě severního a jižního pólu všude. Většinou jsou to menší věci, aby šly převézt,“ popisuje. Zdobit perníky umějí také její dva synové, oba se ale věnují něčemu jinému.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!