Jaroslav Bíl: Obsluhoval jsem japonského císaře | E15.cz

Jaroslav Bíl: Obsluhoval jsem japonského císaře

11. září 2009 • 14:50
Kdyby Jiří Menzel znal osudy Liberečana Jaroslava Bíla, možná by natočil místo Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále film Obsluhoval jsem japonského císaře.

Zažil natáčení reklamy po boku Romy Schneider, povídal si s milionáři z celé Evropy a viděl i milenky západoněmeckých ministrů. Liberečtí pamětníci si Jaroslava Bíla spojují s libereckým hotelem Imperial, kde léta šéfoval kavárně anebo s učni, které celé roky proháněl na „place“.
Na rozdíl od Hrabalova románového Jana Dítěte dnes osmaosmdesátiletý Bíl spokojeně žije v libereckém domově důchodců ve Františkově a skutečně císaře Hirohita obsluhoval. A nejen jeho. „Pamatuji se, že mi u stolu seděl senátor Kennedy, Indira Gándhíová, Ho Či Min, čeští prezidenti Klement Gottwald, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, herec Alain Delon a mnoho dalších celebrit,“ vypočítává bývalý vrchní. Ve službách spolkového prezidenta

Nejslavnější éra Jaroslava Bíla se odehrávala v letech 1970 a 1971. Jako jeden z nejlepších číšníků v Československu se oficiálně dostal do západoněmeckého hlavního města Bonnu. „Pomohly mi jazyky. To, že umím německy a francouzsky,“ říká Bíl. V Bonnu číšničil v prezidentské Ville Hammerschmidt a v hotelu Steinberger, kde členové spolkového kabinetu a státní návštěvy často bydleli. „Tehdy byl prezidentem spolkové republiky doktor Gustav Heinemann. Do prezidentské vily přijel jednou na návštěvu císař Hirohito s rodinou. Nechyběl tehdy ani jeho syn, dnešní japonský císař Akihito. Byli to skromní lidé. Pamatuji se na příhodu s německou tajnou policií BND. Vezl jsem si v pojízdné ledničce víno pro císaře. Zastavili mě a vybrali náhodně tři lahve. Musel jsem je otevřít a tajný́se mnou a s šéfem gastra vily Hammerschmidt ochutnal po skleničce. Servírovat jsem mohl až po pěti minutách. Měli totiž obavy, aby víno nebylo otrávené,“ vzpomíná Jaroslav Bíl.
„Moc se mi to ochutnávání nelíbilo, kdyby se bývalo něco stalo, byl bych první na ráně. Ale ten tajný mi říká: Kdybyste byl u vás v Československu, nepustili by vás ani na hrad. Tady k vám máme důvěru,“ dodává.

Natáčel jsem reklamu s Romy Schneider

V Bonnu bylo podobných příležitostí dost. Po císaři obsluhoval senátora Edwarda Kennedyho a také filmové hvězdy Romy Schneider a Alaina Delona. Tehdy si dokonce zahrál v reklamě, která se vysílala na ZDF. V televizi běžela hned, pár hodin po natočení. „Byla to reklama na vodku a já tam naléval skleničku Romy. Fascinovala mě. Byla nádherná a sexy. Byl jsem z ní tak vedle, že jsem jí vyklopil pití málem do klína,“ zasnil se někdejší prezidentský číšník.
Jaroslavu Bílovi se v Německu vedlo dobře. Jeho kariéru náhle ukončil v roce 1971 infarkt a musel se po dvou letech s Bonnem rozloučit. V Československu právě začínala tvrdá éra normalizace. „To víte, že mě to napadlo zůstat na Západě, ale měl jsem tady rodinu, děti, domek. A navíc mám Čechy a Liberec rád. Vrátil jsem se a vůbec toho nelitoval. Prožil jsem šťastný život,“ říká Bíl.

Kozí sýr pro majitele porcelánky

V Německu se spřátelil s Rosenthalem, majitelem bavorské porcelánky v Selbu. Byl poslancem za SPD. „Chtěl něco speciálního, tak jsem mu sehnal zrající kozí sýr. No smrdělo to samozřejmě všude, ale byl váženým hostem Steinberger hotelu. Byl tak potěšený, že jsme se dali do řeči a spřátelili se. Později na mě naléhal, ať zůstanu, že mě zaměstná jako majordoma. Ale já zůstat v Německu nechtěl,“ vzpomíná Bíl. Na hotel Steinberger má vůbec zajímavé vzpomínky. „Jezdila k nám celá německá vláda, náměstci ministrů. To byste nevěřil, kolik z nich si s sebou bralo milenky! Třeba jeden přímý podřízený kancléře Williho Branta. Často jsem servíroval až do postele a jako správný číšník jsem byl slepý a hluchý. Ale jmenovat ho nebudu. Někteří ještě žijí a jejich příbuzní jsou aktivní v německé politice,“ směje se Jaroslav Bíl.
Stejně jako hrabalovský pikolík prožil Jaroslav Bíl část mládí ve fašistickém Německu. Na rozdíl od něj ale nekolaboroval. Liberecký hrdina byl totálně nasazený v Berlíně od roku 1942. „Jako číšník jsem neměl rád špínu. Proto jsem se nechal přeřadit z továrny, kde jsme montovali střely V1 a V2, do výdeje nářadí. Byla to hrozná doba. Bída, hlad, štěnice, nálety. Taky jsem dvakrát utekl. Jednou mě chytili, podruhé se mi to podařilo,“ líčí.

Stříbrné nádobí pro Chruščova

Na Slovensku se v roce 1959 u příležitosti 15. výročí Slovenského národního povstání setkal s Chruščovem. Do Sliače celou obsluhu dopravili letadlem, a když z nich vycházeli, vítali je pionýři, dostali květiny a šátky. Spletli si je s delegací. „To bylo! Pořád se ptali, kde máme nějaké ženy, tak jsme řekli, že jsme číšníci. No okamžitě jsme museli šátky a kytky vrátit. Tehdy vyklidili celou Sliač a tři dny kvůli oslavám vybalovali stříbrné nádobí. Protože tam přijela s Chruščovem celá sovětská vláda a samozřejmě celá česká, tak bylo všude plno vojáků s kulomety a hodně lidí od STB. Zajímavé bylo, že se nesměl pít alkohol, holt znali svoje lidi,“ popisuje.

Liberečtí veksláci, pasáci, vrah i kat Po válce začal kariéru v hotelu Imperial, kde v roce 1979 skončil jako šéf kavárny a mistr odborného výcviku hotelové školy, po čtyřiceti dvou letech v černém saku a bílé košili. Prožil a viděl opravdu snad všechno. Narození, svatby, tragédie, smrt, kleptomanii, veksláky, pasáky a „štětky“. Setkal se s katem i vrahem, který v Ruprechticích znásilnil a zavraždil matku s dcerou. I tohoto člověka, který mrtvá těla zabalil do koberce a postavil do předsíně, obsluhoval. Dobře se pamatuje na posledního mladoboleslavského kata.
„Dělal nám v lokále bordel. Museli jsem ho několikrát vyvést. Dostal od vedení hotelu dokonce písemný zákaz. Jednou jsem se s ním popral tak, až skončil v nemocnici. Měl jsem pak strach, že si mě někde podá. Po návratu z nemocnice si mě jednou zavolal na recepci. Dal jsem si klíče mezi prsty, abych se mu případně ubránil. On mi ale podal ruku a říká: Co jsme si, to jsme si. Od té doby byl klid,“ vzpomíná.
Dnes žije Bíl šestým rokem v nejmodernějším libereckém domově důchodců ve Františkově. Je neuvěřitelně duševně vitální, má výbornou paměť. Jen klouby už nechtějí poslouchat, tak jezdí na vozíku. A vůbec nemá čas. Jeho kulturní a společenské vyžití je vskutku maximální, pořádá besedy a vypráví o svých zážitcích. „A napište tam, to musíte, že se tady bydlí parádně. A pochvalte ošetřovatelky,“ dodává.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!