Jan Šatava má slabost pro lokálky | E15.cz

Jan Šatava má slabost pro lokálky

Miroslav Jílek

Už je to hodně dávno, co se Jan Šatava rozhodoval mezi železnicí a elektrotechnikou. Dnes je ředitelem Jindřichohradeckých místních drah.

V anketě o osobnost města předal starosta města Karel Matoušek štafetu šéfovi jindřichohradecké úzkokolejky Janu Šatavovi.
Už od dětství u něho soupeřil zájem o železnici se zájmem o elektrotechniku. Dodnes má ve sbírce mimo jiné přes čtyři stovky radiopřijímačů a na dvě stě telefonů. „Bohužel,“ dodává jen tak mimochodem Jan Šatava, „dneska už na to nemám tolik času. Většinu mi ho zabere právě železnice,“ vysvětluje.
S tou se poprvé setkal, když mu rodiče koupili elektrický vláček, k němuž přibývaly další vagónky a lokomotivy. Díky tomu záhy věděl, co znamenají čísla na lokomotivách, a poznal základy železniční abecedy. „Měl jsem v životě štěstí, že se láska k železnici stala mým osudem a zaměstnáním,“ říká.

Nikdo plánům nevěřil

Po ukončení vysoké školy pracoval nejprve v drážním provozu a poté na ředitelství drah. Už tenkrát přemýšlel o tom, jak to udělat, aby se úzkorozchodné železnice osamostatnily. „Vždycky jsem měl slabost pro lokálky,“ uvádí na vysvětlenou. „Takové ty kafemlejnky, co se kolébají na trati a čas pro ně nic neznamená. Proto jsem tolik obdivoval rakouské a německé úzkokolejky, které vozily turisty za krásami přírody. Zdejší realita byla úplně jiná,“ podotkne, když vzpomíná na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. „Tady naopak převládal názor, který úzkorozchodné trati odsoudil k likvidaci. A na prvním místě byla trať z Hradce do Nové Bystřice,“ upřesňuje.
Své touhy se však Jan Šatava vzdát nechtěl. Význam úzkokolejek nejprve vysvětlil v diplomové práci a poté se ho snažil prosadit i na ředitelství. Nikdo ho ale nebral vážně a jeho projekty označovali za fantastické nápady bláznivého zpátečníka.
Po roce 1989 s nadějí očekával, že nové změny přinesou i nové myšlení. O to byl zklamanější, když v roce 1992 přišli ministerští úředníci s návrhy na zrušení vedlejších tratí. „V médiích se objevily ty samé mapy železničních sítí s vyškrtanými úzkokolejkami, jako koncem sedmdesátých let,“ připomíná a ještě dnes nevěřícně kroutí hlavou. „Úředníci dokonce zveřejnili žebříčky neefektivních tratí,“ pokračuje, „ale na druhou stranu nikdo neuměl vypočítat náklady na jejich provoz. Byla to nečekaná, absurdní situace, kterou jsme řešili už v Klubu přátel jindřichohradeckých úzkokolejek a s podnikateli,“ říká.

Mají o ně zájem turisté

Výsledkem jejich snažení byl privatizační projekt na využití jindřichohradecké úzkokolejky, který v roce 1993 předložili. Jenže až do roku 1997 se nic nedělo, přestože jiný podobný projekt podaný nebyl. Místo toho je považovali za snílky, v horším případě za podvodníky, kteří chtějí všechno rozprodat do šrotu.
Nakonec se přece jen dětský sen Janu Šatavovi splnil. Tratě číslo 228 a 229 z Hradce do Obrataně a Nové Bystřice jsou dnes v provozu celoročně a slouží nejen ke každodenní přepravě cestujících, ale i k romantickým jízdám s turisty. Vozový park jindřichohradeckých drah tvoří mimo jiné čtyři parní lokomotivy. Využívají i deset historických vagonů. Nejstarší byl vyrobený roku 1898, stejně jako jedna z parních lokomotiv. „Dokázali jsme, že úzkokolejka může být platným, využívaným a do jisté míry i moderním dopravním prostředkem,“ tvrdí Šatava. Jeho slova potvrzuje i zájem turistů. Těm ani trochu nevadí, že úzkokolejka z Hradce do Nové Bystřice je v Čechách jediným vlakem, z něhož byl potupně vyhozený český génius Jára Cimrman.
Provoz na devětasedmdesáti kilometrech tratí je bezpečný, i když vloni zaznamenali dvě kolize s auty. „Vyšetřování ale ukázalo, že jsme za ně nemohli, i když se jedna řidička hájila tím, že měla přednost zprava,“ usmívá se Jan Šatava.
V příštím díle seriálu si mohou lidé přečíst o galeristech Sabině a Jiřím Langerových.

Autor: Miroslav Jílek
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!