Jako doma. Jen místo prachu vysaj listí | E15.cz

Jako doma. Jen místo prachu vysaj listí

Redaktor strávil část směny s mosteckými zametači listí.

Z mosteckých ulic uklízejí tuny listí. Jsou ve svých typických oranžových oděvech k nepřehlédnutí. Mnozí nad nimi ohrnují nos, ale jen málokdo tuší, kolik odvedené práce za sebou nechají. Vyzkoušel to i redaktor Sedmičky.

Fasuji oranžovou vestu a pracovní rukavice. „Vážně s námi chcete zametat listí?“ podivuje se předák blokového čistění města Stanislav Eichler. V areálu mosteckých technických služeb už na mě čeká řidič velkého čisticího vozu Rudolf Hampacher. Auto má po obou stranách kartáče na zametání a vzadu širokou vysávací hadici. Vyjíždíme do ulic. „Někteří lidé považují naši práci za podřadnou. Přitom uklízíme i po nich,“ vysvětluje chlapík za volantem.

Po Mostě jedeme krokem. Rudolf Hampacher si stěžuje na řidiče, kteří ho i při zapnutém žlutém majáku předjíždějí. Když třeba zametá kruhový objezd.
Přijíždíme do ulice Jana Žižky. Čtvrť tvoří staré i novější vily. Nikde žádný beton jako na sídlištích. Oáza klidu.

Všude listí. Shrabané do kupek. Se sběrnou hadicí manipuluje Vasil Demeter. Vypadá to snadně. Že to není taková legrace, zjišťuji, když se sám chopím té obří pohyblivé housenky. Asi působím neobratně. „Musíte hadicí kývat tam a zpátky. Jako když doma luxujete,“ dobrácky se usmívá Demeter.
V technických službách je osmým rokem. Původně tam dělal řidiče, ale protože pro něj neměli tuhle práci, je závozník a vysává listí. „Denně čistíme i pět ulic. Řidiči kvůli tomu přeparkují svá auta a k večeru je na ulici znovu spoušť. Jako by to někdo dělal naschvál,“ pohoršuje se Demeter.
O rok míň je u technických služeb Jan Šamko. Je také řidič, ale zároveň děvečka pro všechno. V zimě odklízí sníh, od září zas listí.

V podniku pracoval už za totality. Třináct let. „Odešel jsem tenkrát za lepší prací do staliňáku, ale po revoluci mě propustili. A tady jsem dostal znovu šanci,“ pochvaluje si.
Před čisticím vozem kmitá s hráběmi „rychlá rota“ žen zaměstnaných ve veřejné službě. Chopím se náčiní, ale jejich tempu nestačím. „Jsme takhle zvyklé, už nám to jde samo,“ šermuje rukama Rozálie Kovačová, která před dvěma lety přišla o práci.

Ptám se jí, jestli mají při takovém fofru čas na zábavu. „Tady se bavíme v jednom kuse,“ směje se Kovačová a nepřestává při tom hrabat.
Šichta končí, vůz odváží poslední fůru listí. Za den se otočí i osmkrát. Před týdnem v téhle ulici strávili sedm a půl hodiny a měli co dělat, aby všechno odvezli. A nazítří zase.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!