Jako dítě se bála vraha Rukavičky. Dnes miluje thrillery a hájí Kajínka | E15.cz

Jako dítě se bála vraha Rukavičky. Dnes miluje thrillery a hájí Kajínka

Chtěla být lékařkou, ale vystudovala housle. Teď je z hradecké rodačky Kláry Slámové nejslavnější česká advokátka.

Na rozhovor přišla po pěti hodinách strávených u výslechu se svým klientem. Přesto byla milá a vůbec nedávala najevo, že i když je pět odpoledne, čeká jí ještě dlouhý pracovní den. Měla jen jednu podmínku. „Hlavně se mě neptejte na Kajínka,“ řekla se smíchem třiatřicetiletá Klára Slámová.

Jak dlouho se dá takovým tempem pracovat?

Tento a příští týden bude takový jako dnes. Běžný den to ale není. Byla jsem v Liberci, většinou mám vyřizování po Praze. Já už takhle intenzivně pracuju léta. Na regeneraci mi stačí čtyřiadvacet hodin odpočívat. Zvládnu to za sobotu. V neděli večer už si zase v kanceláři připravuju věci na pondělí. Myslím, že dokud člověk může, má pracovat naplno. Život se klidně změní z minuty na minutu a pak by mohl litovat, že to nedělal, když to zvládal. Navíc je to i pro pocit většího klidu a zajištění, kdyby někdy pracovat nemohl.

Přesto ale všechny případy vzít nemůžete. Podle čeho si vybíráte?

Každé kauze se musíme s kolegou věnovat naplno, a pokud víme, že na to není čas, tak to odmítneme. Také nevezmeme věci, které jsou už takzvaně prohrané nebo se s tím nedá moc dělat. Některé případy odmítáme dopředu. Dost často se na nás totiž obracejí i lidé, kteří chtějí kvůli nesmyslům žalovat český stát. A pak nejdeme do věcí, se kterými se nemůžeme vnitřně srovnat. Nemohla bych třeba zastupovat člověka, který prokazatelně ublížil dítěti. To poznám ze spisu a případně pohovoru s dotyčným.

A co týrání zvířat?

To bych nemohla vzít. Byla bych v kolizi, protože já se hodně podílím na jejich ochraně. Angažuju se i proti lidem, kteří týrají zvířata. Spolupracuju mimo jiné s Nadací na ochranu zvířat. Na Facebooku mám také skupinu, která se zapojuje do boje proti týrání zvířat. Také hodně pomáháme útulkům. Například pokud nějaký potřebuje konkrétní věci, krmivo, deky nebo čisticí prostředky, sejdeme se, dáme vše dohromady a odvezeme jim to. Je to takový relax k mojí práci. Jsem ráda, že se tam sešli lidi, kteří jen nemluví, ale dělají. Je to pro mě i taková terapie.

V kanceláři máte s kolegou kocoura. Jak jste na tom doma?

Mám psa. Amerického stafordšírského teriéra Ronju a mloka. Axolotla mexického. Mají růžovou barvu a žijí ve vodě. Ten můj ale metamorfoval, takže už nemá ty hezké vějířkovité žábry. Je skvrnitý a žije převážně na suchu, občas si jde zaplavat do jezírka v teráriu. Jméno ale nemá. Až tak bláznivá nejsem, abych dávala jméno mlokovi. (směje se)

Jste advokátka, ale původně jste vystudovala konzervatoř. To je docela skok.

Chtěla jsem hrát na housle, vyloženě jsem si to vydupala. Moji rodiče byli muzikální, ale nehráli. Začala jsem do lidušky v Hradci chodit od první třídy. Šlo mi to, a tak jsem šla na konzervatoř. Ale docela lituju, že jsem si nevybrala gymnázium, kvůli tomu jsem pak nemohla jít na medicínu. Z konzervatoře to nešlo, nebyly tam předměty, které jsou nezbytné pro přijímací zkoušky na medicínu. Tím jsem si prakticky zabila jednu možnost, kterou jsem chtěla dělat už odmalička.

Kdy jste hrála na housle naposledy?

Asi tak před půl rokem. Ale šlo to strašně! Tím bych se teď neuživila. Měla jsem zaječí úmysly už na konzervatoři, u houslí jsem zůstat nechtěla. Na medicínu jsem nemohla a z humanitních oborů nejlépe vycházela práva.

Advokacie byla nakonec dobrá volba. Jste slavná.

Třeba bych byla ještě úspěšnější jako doktor. Mohla bych zachránit něčí život, možná bych vynalezla dobrý lék. Ale musím říct, že advokacie mě baví. Za posledních pár týdnů se na nás obrátili lidé se zajímavými příběhy. Zastupujeme hodně poškozené, takže to pro mě získalo jiskru. Vyvažuje to ty závažnější kauzy. Máme samozřejmě také dost případů zastupování obviněných.

Mrzí vás, že si vás lidé zaškatulkovali jako tu od Kajínka nebo „obhájkyni nácků“?

Je to naprostý nesmysl. To škatulkují lidé, kteří netuší, co obnáší práce advokáta. Když už se zastavíme u takzvaných neonacistů, tak bych ty, které jsem zastupovala, spočítala na prstech jedné ruky. Na rozdíl od některých advokátů, kteří jich hájí desítky. Akorát u mě, protože jsem známější, je každý ten pro média zajímavý případ víc vidět. Já ale zastupuju mnohonásobně víc Romů. Nikdy jsem navíc neobhajovala žádného neonacistu, který by někomu fyzicky ublížil. Šlo o trička, o písničky, o nic jiného. Na takové označení jsem tedy alergická.

Mimochodem, kolikrát jste viděla film Kajínek?

Dvakrát. Ale nedokážu ho nestranně posoudit, protože advokátka ve filmu nejsem já. Nicméně Táňa je dobrá herečka. Musím odhlédnout od této postavy a brát to obecně. Je to výborný film a pomohl mému klientovi. V případě Jiřího mu média prospěla, a to i díky tomu snímku. V době, kdy jsme přebírali případ, tak na jeho straně úplně nebyla. Postupem doby i díky řízení o návrhu na obnovu, to pomohlo v náhledu lidí na jeho případ. Nebo relativně. Mluví se o tom, nedá se to zamést pod koberec.

Mediální zájem je i o vás.

Ten už mi léta vadí, i když si dokážu uchránit soukromí. Hodně rozhovorů proto odmítám. Tenhle se týká mého rodného města, proto jsem kývla.

Kdy jste v Hradci byla naposledy?

Musím přiznat, že dlouho ne. Dříve jsem tam jezdila hodně kvůli svojí nejlepší kamarádce ze Základní školy Bohdance. Ta se ale před pár lety odstěhovala do Budějovic, tak teď jezdím tam.

Kamarádství vám vydrželo dlouho. Vždyť jste se z Hradce stěhovali, když vám bylo dvanáct.

To ano. A doufám, že nám to vydrží do smrti. Já jsem se jako jediná z celé rodiny narodila v Hradci. Rodiče pocházeli ze severu. Dnes už ze zaniklých vesnic, které ustoupily těžbě. Stěhovali se kvůli práci a také kvůli bratrovi, který měl ze špatného vzduchu zdravotní problémy. V Jindřichově Hradci jsme bydleli v paneláku. Na sídlišti tehdy ještě pojmenovaném dle V.I. Lenina. Tohle bylo dobré, na rozdíl od těch pražských. Na tu dobu vzpomínám ráda. Chodili jsme do lesa, který se jmenuje Kunifer, létaly tam takové veliké nádherné vážky. Mám ráda jehličnany a tam jsou vidět krásné kořeny.

Nebylo vám líto, že jste odešli do Prahy?

Ve dvanácti tohle neřešíte, protože se soustředíte na tu změnu. Já jsem člověk, který je schopný se přizpůsobit. S kamarádkou jsme si psaly, a když už jsem byla větší, tak mě rodiče nechali jezdit do Hradce samotnou. Chodily jsme na diskotéky na Jitku nebo do centra a pěšky přes lesík u Jitky. Vždycky jsme chvátaly, jak jsme se bály, že nás chytí vrah Rukavička. Dodneška se tam bojím, sama bych nešla ani teď.

Tak to vypadá, že se vás ti vrazi drží nejen v práci, ale i v soukromí.

No, je pravda, že na nějaké komedie ani seriály mě moc neužije. Ráda se dívám na psychothrillery. Oblíbený film se průběžně mění. Teď je momentálně favorit Červený drak ze série Mlčení jehňátek. Nebo Šakal s Brucem Willisem. Mám ráda také Ralpha Fiennese. Ale oba se mi líbí jen, když hrají záporáky.

Neříkejte, že si od toho nedáte pokoj opravdu ani na chvíli.

Barák, zvířata, zahrada to je relax. Bydlím kousek za Prahou, máme okrasné záhony, zahrádku na biozeleninu a dva komposty. Daří se tam biocuketám. Od té doby, co tam bydlím, nemám potřebu jezdit na dovolenou. Teď jsem se ale přece jen rozhodla, že po sedmi letech vyrazím. Ale nepotřebuji to, když mám volno, jsem ráda doma.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!