Jak se z živého kuřete stane řízek | E15.cz

Jak se z živého kuřete stane řízek

Trvá to jen několik hodin a z kuřete je kus čistého masa v igelitu.

Firma Diema Frýdek-Místek vyrábí denně z patnácti až osmnácti tisíc živých kuřat balíčky s chlazenými i mraženými kuřaty, řízky, stehny, játry, droby. Maso z této výrobny i různé polotovary kupují lidé v podnikových prodejnách ve městě i dalších obchodech na celé Moravě.
Auto s pěti tisíci kuřaty přijíždí do podniku nedaleko místeckého autobusového nádraží krátce po páté ráno. Drůbež je tentokrát z farmy z Posluchova u Velké Bystřice. Do jedné bedny se vejde asi dvaadvacet kilo – až jedenáct kuřat. Dnes jsou dvoukilová.
Kdákání pětitisícového sboru bílých kuřat v plastových klecích přebíjí zápach. Některá kuřata jen tiše leží a těkají očima. Kolem létá bílé peří. Kuřata netečně prožijí takzvanou vykládku. Druhá fáze výroby – navěšování, je většinou probere. Některá se snaží s křikem uvolnit, roztahují křídla. Jiná nevydají hlásku. Sem tam některé kuře, které uhyne cestou, skončí ve speciální bedně. Dvě ženy s brýlemi, které jim chrání oči před peřím, vytahují z klecí jedno kuře za druhým. Dosahují času dvaačtyřicet kuřat za minutu. Věší je za nohy na speciální háky linky, která je vede k rychlé smrti. „Hlavu kuřete ponoříme do vany s vodou a pustíme do ní proud,“ vysvětluje ředitel Diemy Ivo Nezgoda.

Dvě tuny krve denně

Okamžik smrti zakrývá kovová stěna. Mrtvá kuřata s hlavami plandajícími na tenkých krcích vyjíždějí z linky na takzvané vykrvení. Dvě ženy ostrými noži napichují hlavy jedoucí poražené drůbeže. Krev teče do vykachličkovaného bazénu. „Denně tady máme asi dvě tuny krve,“ říká Nezgoda. Krev vozí, stejně jako další odpady, které se nedají dál využít, do kafilérie v Mankovicích. „Člověk si zvykne. Jsme rády, že máme práci,“ shodují se dlouholeté zaměstnankyně Soňa Nečasová a Anna Kičmerová.

Ženy na lince nařezávají krky, ručně vytlačují střeva. Další perou vnitřnosti ve speciálních pračkách. Veterinární technička Lenka Hendrychová kontroluje každé vykuchané kuře. „Dávám zvlášť kusy nemocné, příliš malé, špatně vykrvené, s polámanými křídly. O všem sepisuji záznam,“ říká veterinářka. Kuřata zbavená vnitřností jedou dál do chladírny a pak do porcovny. Tam mají ženy pod pracovními uniformami svetry a některé vlněné čepice. V létě i v zimě je tam kolem dvanácti stupňů nad nulou. „Teploty jednotlivých provozů nám ukládají předpisy. Ty musíme přísně dodržovat,“ zdůrazňuje spolumajitel Diemy Dalibor Škuta. Dodává, že podnik kompletně opravili. „Všechno je moderní, v nerezu. Maximálně dbáme o čistotu. Výrobky kontrolují státní veterináři,“ říká spolumajitel podniku.
Porcovačka Helena Czczuková dává sedm hodin denně jedno kuře za druhým na speciální držák a poté je zkušenými a rychlými zářezy nožem porcuje. „Není to špatná práce. Jen je to náročné na ruce,“ zamyslí se šestapadesátiletá porcovačka.
Zaměstnanci si mohou koupit až dvanáct kilogramů kuřecího masa za zvýhodněnou cenu měsíčně. Škuta říká, že kuřata z vlastního podniku dodnes s chutí a často jí. Marie Malinová z balírny tvrdí, že její rodina s kuřaty skončila, ale ne proto, že by je litovala. „Naše kuřecí je dobré, ale přejedli jsme se ho,“ vysvětluje žena.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!