Jak na reakci | E15.cz

Jak na reakci

23. srpna 2010 • 17:58
Piková sedma editora Pavla Tomeše.

Z Babičky Boženy Němcové si pamatuji větu, že není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem. Je to asi pravda, protože třeba já jsem Babičku a ty její moudra fakt nesnášel. Existuje ale jedna výjimka z tohoto pravidla, a to když píšete do novin.
Čtenáři si žurnalistů totiž velice váží a často jim píšou, jak je mají rádi a jak oceňují jejich obtížnou práci. Sám občas dostávám obdivuhodně dlouhé reakce na nějaký svůj příspěvek, které mají třeba i dvakrát tolik slov, než to, na co reagují.
Většinou začínají velice uctivým oslovením (Vážený pane!!! nebo prostě jen Vážený!!!!). Počet vykřičníků v reakcích přímo úměrně odpovídá tomu, jak moc se to, co jsem napsal, reagujícím líbilo. Rozhodně nešetří chválou (Nemohl jsem uvěřit svým očím… Nikdy jsem do novin nenapsal, na něco takového ale musím reagovat…).
Okamžitě se o mě živě zajímají, například se snaží zjistit, co si zrovna myslím (Co vy si vlastně yslíte…?) nebo prostě jen chtějí vědět, na čem právě pracuji (Zajímalo by mě, co máte v hlavě…), a často mi dokonce pokládají i velice zneklidňující otázky týkající se například toho, jak sám sebe vnímám (kdo si jako vlastně myslíte, že jste?).
Dokážou mě povzbudit v další práci (jen tak dál, pokud si myslíte, že tohle někoho zajímá), ale umějí i politovat (je mi vás hluboce líto), někteří dokonce tuší, jak špatně jsou novináři placeni a že na tom nejsou finančně nejlíp (vy jste vlastně chudák). Ale hlavně: mají o mě starost. Ptají se například, jestli se cítím úplně dobře, jestli jsem náhodou někde neupadl a jeden čtenář se mě dokonce zeptal, co
to čuchám za lepidlo. Po přečtení takových reakcí čtenářů mi pokaždé hrknou slzy do očí. Posílen pozitivní energií vrhám se do další práce s nadějí, že je zase příště dokážu potěšit.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!