„Já bych pomohl, ale spěchám“ | E15.cz

„Já bych pomohl, ale spěchám“

Všimnou si zraněné ženy kolemjdoucí? Přes šedesát Táboráků se ani nezastavilo, pomoc nabídlo pouhých šest.

Je pátek, deset hodin dopoledne. Na třídě 9. května je rušno. Lidé korzují po chodníku, ale dívky sedící na lavičce si buď vůbec nevšímají, nebo se zaleknou krvavého zranění a mizí pryč.
Studentce Jolaně Rumanové redaktoři Sedmičky přisoudili zlomeninu předloktí. Místo krve posloužil rajčatový protlak smíchaný s vodou.
„Vypadá to vůbec důvěryhodně?“ zní pochybovačná slova v redakci. Test ukazuje, že ano. „Jolanko! Co se ti stalo? Mám ti zavolat doktora?“ přibíhá vyděšená žena k figurantce, která si sotva sedla na lavičku. Z paní se vyklube Jolanina sousedka, redaktorka ji rychle uklidní, že testujeme ochotu lidí pomoci.
Na další pomoc musí Jolana čekat několik minut. Projde kolem ní za tu dobu víc než deset lidí, jeden z nich si dokonce zranění řádně prohlédne, ale pokračuje dál. Když ho redaktorka doběhne s dotazem, proč dívce nepomohl, vzmůže se jen na zmatené vysvětlení. „Já bych jí pomohl, ale strašně spěchám,“ odpovídá a pomalým krokem pokračuje dál.
Po tom, co Jolanu mine další dvacítka lidí, dočká se zásahu doslova profesionálního. Po ulici jde zrovna internista Jan Hejcman. „Ukažte to. Vždyť vy máte otevřenou zlomeninu!“ určuje zranění Hejcman a nevědomky tak vysekne poklonu maskérskému umu redaktorů. Záhy ale poznává, že krev není pravá. Jeho rada by byla jasná: Přikrýt a do špitálu!
Následují desítky chodců, kteří pomoc nenabídnou. Starší pár se několikrát ohlédne, váhá, jestli se vrátit. Nakonec jde dál. „To je těžké. Jsme z Prahy, tam si člověk dává velký pozor. Nikdy nevíte, jestli to není narkomanka,“ vysvětlují.
U dívky se z podobných důvodů nezastaví ani další starší manželé. S pomocí jsou po předchozích zkušenostech opatrní, nechtějí být prý nevybíravě odmítnutí. Kolem „zraněné“ Jolany zatím prochází další Táboráci.
Za chvíli přichází další ochotný člověk. „To je strašné. Je zraněná a přitom vypadá tak klidně,“ vystihuje Jaroslava Ďuranová častý stav člověka s podobným úrazem. Redaktorka ji ale záhy uklidní, že v tomto případě je situace fingovaná, a omlouvá se za vystrašení. „No to jsem si oddychla,“ říká už s úsměvem žena, která s pomocí neváhala. Po ní ale následuje přes třicet kolemjdoucích, mnozí si dívky všimnou, ale už se nezastaví. Jakoby očekávali, že pomůže někdo jiný. Třeba táborský potulný malíř Jiří Pekárek. „Zastavil se u mě a dlouho koukal. Až jsem se ho musela zeptat, jestli mi zavolá doktora,“ popisuje později figurantka. To už přibíhá redaktorka, aby vysvětlila bezradnému muži situaci. Pekárek ji ale přeruší. „No, vy máte mobil! Volejte doktora!“ žádá netrpělivě.
Poslední pomocnicí je sedmnáctiletá Nikola Janoušová. Ta k figurantce míří s balíkem papírových kapesníčků. Koupila je rychle v blízké drogerii. „To je fingované? Ty kapesníčky si ale už vemte,“ říká odevzdaně a sedá si vedle Jolany. Pohled na zranění dlouho nevydrží. „Fuj. To je fakt jako kost!“ glosuje.
Na jednom z nejrušnějších míst v Táboře by zraněné dívce pomohlo jen šest lidí. Bez povšimnutí prošlo za půl hodiny víc než šedesát kolemjdoucích.

Znáte někoho, kdo pomohl druhým v nouzi nebo zachránil život? Posílejte návrhy do ankety Hrdina roku 2010.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!