Hra na citeru se neobejde bez mozolů | E15.cz

Hra na citeru se neobejde bez mozolů

Miroslav Jílek

Není den, kdy by neusedla ke své milované citeře. Šestaosmdesátiletá Božena Bartošová jezdí hrát do Rakouska a předává zkušenosti své žačce.

Původně měla hrát na přání svého otce na housle, které nenáviděla. Od těch jí duchapřítomně zachránila matka. „Maminka citeru milovala, snad i proto, že její rod pocházel z Rakouska, kde byla citera dost rozšířeným hudebním nástrojem,“ vypráví Božena Bartošová ve svém panelákovém bytě v Hradci. Nerada se svým uměním chlubí. Patří přitom mezi pouhé dvě stovky lidí v republice, kteří na citeru umějí hrát.
K hudbě měla blízko už od malička. Bydleli v Českých Velenicích a její otec pracoval na dráze a ve volných chvílích hrával na harmoniku a na piáno. „V té době tam snad nebyla jediná rodina, aby v ní neměli muzikanta,“ vzpomíná paní Bartošová. „Tatínek sice chtěl, abych chodila do houslí, ale já jsem z toho radost neměla. Uvítala jsem proto maminčino rozhodnutí, že se naučím hrát na citeru,“ říká.

První citeru nikdy neopustila

A tak jí rodiče koupili za tři sta korun citeru s dvaatřiceti strunami. To bylo v roce 1933. Ten datum si Božena Bartošová pamatuje přesně. Je totiž vepsaný na štítku nástroje, který pochází ze západočeské obce Luby. Své první citeře zůstala věrná celý život. Měnit musela jen struny.
Božena Bartošová se učila hrát na tento nástroj od devíti let. Oblíbila si ho a propadla jeho kouzlu, jenže začala druhá světová válka. Rodiče museli opustit pohraničí a přestěhovali se do malé vesnice nedaleko Plzně. „To jsem ještě netušila, že se s citerou na několik let rozloučím a že skončí i můj sen stát se učitelkou,“ říká a ani po tolika letech nedokáže potlačit smutnou vzpomínku. „Válka mohla za to, že se mi život totálně obrátil naruby. Místo studií jsem se vyučila dámskou krejčovou, jenže po vyučení jsem musela nastoupit do Škodovky a pracovat s vrtačkou,“ vzpomíná. Pracovala tam dva roky a v roce 1944 ji nasadili na práci do Říše. Čekalo ji deset měsíců v jedné drážďanské továrně. „Domů jsem se vrátila jen dva měsíce předtím, než spojenci město vybombardovali,“ vypráví o velkém štěstí.
Po válce se i s rodiči vrátila do Českých Velenic, oprášila svou citeru a dál se na ni učila hrát. Se svou učitelkou absolvovala i několik příležitostných vystoupení před lidmi, vyhrála krajské kolo, ale na celostátní do Ostravy už nejela. „Trochu jsem se bála té dálky,“ podotýká. V následujících letech se vdala a narodila se jí dcera. K citeře usedala jen ve volných chvílích a hrála pro radost svou i druhých. „Prsty si musely zase zvykat. To víte, že je to znát, když se nehraje. Bez mozolů se to neobejde,“ směje se.
Když jí zemřel manžel, přestěhovala se v roce 1983 do Jindřichova Hradce. O tři roky později dostala své první pozvání na celostátní setkání citeristů do Příbrami. „Tam jsem jezdila moc ráda,“ vzpomíná dnes Bartošová, „poznala jsem tam báječné lidi, které spojovala láska k hudbě a citeře. Scházeli jsme se pak každým rokem, jenže v roce 1989 se toto setkání konalo naposledy,“ lituje.

Spoluhráče našla až v Rakousku

Tradici setkávání citeristů obnovil až Jan Folprecht, kterého Božena Bartošová znala už z Příbrami. Před dvanácti lety se tak v Ostravě setkala
i s hráči z Japonska, Švýcarska, Rakouska nebo Německa. „Jen si to představte,“ směje se paní Bartošová, „byla nás tam rovná stovka. Hráli jsme tři dny a bylo to nádherné!“
I když jí nevadí, že hraje svoje oblíbené valčíky a mazurky většinou sama, přesto hledala v jižních Čechách spoluhráče. Neměla štěstí, a tak poslední tři roky jezdí na setkání citeristů do Kautzenu v Rakousku. Doprovází ji její žačka Pavla Cabadajová z Žirovnice, které již několik let předává své zkušenosti a sobě víru, že lidé na citeru hrát nepřestanou.

Autor: Miroslav Jílek
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!