Horolezec Mašek: Na Everestu se člověku zdá o čertech | E15.cz

Horolezec Mašek: Na Everestu se člověku zdá o čertech

Hana Kružíková

V Himálajích spadl do trhliny. A udělal radost manželce.

Petr Mašek se vrátil z jedenácté výpravy. Stanul na své třetí osmitisícovce.

Při expedici Double G jste ale zažil krušný moment.
Pád do trhliny? Dopadl šťastně. Bylo to ve výšce 6500 metrů. Cítili jsme, že tam asi je, ale nevypadalo to nebezpečně. Vystřídal jsem prvního a začal prošlapávat. Najednou jsem letěl a říkal si, ať to hlavně netrvá dlouho, protože tím tvrdší bude pád. Pode mnou byl sníh, narazil jsem si žebra a koleno. Zjistil jsem, že mám ruce i nohy. A vylezl ven.

Stalo se vám to poprvé?
Ano, ale už jsem zažil různá překvapení. Letos jsme třeba v Tatrách jeli poprvé v lavině.

Ztížila bolest výstup?
První noc jsem se každou hodinu budil, tak jsem si vzal Brufen, abych se vyspal. Týden byla naražená žebra hodně cítit, po měsíci jen lehce. Do trhliny jsem spadl cestou na G II.

Na tu jste pak vylezl.
Bylo to pěkné. Vyrazili jsme v jednu hodinu ráno v totální tmě. V osm jsme se dostali pod vrcholem na slunce, sundali péřové bundy a šli jen v kalhotách. Bylo až vedro. Nefoukal totiž vítr, který násobí mráz a snižuje šanci na výstup. Na vrcholu jsme strávili hodinu.

Uvědomí si tam člověk úspěch, či mu dochází déle?
Když je zkušený, myslí na návrat. Obejmeme se i nahoře, ale hlavně až v základním táboře, když jsou všichni celí dole.

Dá se pocit na vrcholu k něčemu přirovnat?
Ne. Není to ani běh na dlouhou trať, ale měsíc dřiny. Náročné je i čekání. Nesmí člověka psychicky zlomit. Hezkého je nahoře deset procent, ostatní je dřina a soužení. A když hora nechce, nedá nikomu šanci. Podmínky byly letos tuhé, můžeme být rádi, že jsme přivezli oba vršky.

Vy jste ale G1 nedobyl?
Původně jsme plánovali český prvovýstup. Počasí a extrémní sněhové podmínky zamíchaly kartami, takže jsme šli klasickou cestou. Příchod fronty měl navíc podle mých zpráv přijít dřív. Z bezpečnostních hledisek jsem se rozhodl odstoupit. Kdyby padla lavina ve svahu, který má padesát stupňů sklon a je hodně zasněžený, nikdo by kluky nenašel. Stěna má dva a půl kilometru. Stojím si za tím, že mé rozhodnutí bylo rozumné.

Nelitujete ani zpětně?
Když přišly zprávy od kluků, samozřejmě jsem si říkal, že jsem vyměkl. V takových podmínkách se ale normálně neleze. Jejich výhodou bylo, že stoupali v noci, aby v poledne, kdy měla přijít fronta, už byli na sestupu. Takže viděli jen dva metry před sebe.

Za to rozhodnutí vás musela pochválit žena, že?
To ano. Vím, že bylo správné. Ale je možné, že kdyby mi zpráva o zhoršení počasí nepřišla, šel bych také. Byl bych o dva dny v těžkém kožichu déle, přidušený, protože tam má člověk jen třetinu kyslíku a uvažuje jako páťák, a také by se mi nechtělo couvat. Možná bych to pak nahoru také zkusil.

Bojí se o vás manželka?
Spíš syn. Postupně to šlo od ženy přes dceru, které už je devatenáct. Ale v pubertě mi před odjezdem brečela na rameni. Teď trpí hlavně devítiletý syn. Manželka mi věří. Samozřejmě ví, že hory jsou kousavé a někdy trochu boží pěstí. Riziko se ale dá snížit, v jasně nebezpečném místě, které musíme projít, se zbytečně nezdržujeme. Na druhou stranu loni mi umřel kamarád, který už chodil za hranice rozumné únosnosti.

I do vašeho tábora tentokrát přišla smrt.
To bylo hodně smutné. Záchrannou akci jsem zažil už před pěti lety. Horolezkyni tehdy proletěl blok ledu stanem a rozdrtil jí pánev. Nevěděli jsme, jestli nemá vnitřní zranění. Snášeli jsme ji ze šesti kilometrů. Přiletěl pro ni vrtulník a dopadlo to dobře. Tentokrát se udělalo špatně našemu pomocnému kuchaři. Husein začal při sestupu ze základního tábora zvracet. To bylo po půlnoci. Vzal si prášky, ale zvracel dál a rychle slábnul. Od čtyř jsme se s Radkem a Liborem střídali a nesli ho jako batoh na zádech. Volali jsme vrtulník, ale nepřiletěl. To už upadal do komatu. Snesli jsme ho devět set metrů, okolo létali ptáci, ale on už měl krvavou pěnu u pusy. Bylo mu dvaadvacet.

Proč nepřiletěl vrtulník?
Šéfem agentury, která nám zařizovala nosiče či povolení, byl jeho strýc. Tvrdil, že armáda, která jediná zachraňuje, nemá čas. Jenže jejich zásah stojí deset a půl tisíce dolarů. My jsme pojištění, ale místní? Myslím, že vrtulník ani nevolali. Nemohli jsme pro Huseina udělat víc. Byl aklimatizovaný. Hory nejsou sranda.

Zkusí si to v menším i čtenáři Sedmičky při přechodu Javorník – Javorový. Zúčastníte se s Liborem Uhrem?
Trasa měří sedmasedmdesát kilometrů. Kdo bude chtít být do desátého místa, bude mít jen asi šestnáct hodin. Do podobných akcí se obvykle nechám zblbnout, ale letos už jsem se nachodil dost.

Co plánujete dál?
Lákala by mě nějaká nižší, ale těžší hora v Jižní Americe. Chtěl bych zkusit znovu K2. A také Everest. To ale jedině s dobrým parťákem těžší cestou. Loni se nevědělo, zda Čína odvolá blokádu Tibetu. Přišlo mi šílené, že na výstup čeká dvě stě padesát lidí. Jenže normálně jich tam je pět set. A z jižní strany, kudy šel Hillary s Tenzingem, tisíc. Devadesát procent z nich leze za těžké peníze s kyslíkem a za doprovodu šerpů, jejichž čest šla do háje, takže někteří kradou. Jednomu zmizí kyslík, jinému plyn. My se kvůli ztraceným věcem vraceli a uteklo nám počasí. Ale i tak jsem na Everestu spal nejvýš v životě. Člověku se tam zdá o čertech. Potácí se v polosnech jako v těžké kocovině.

Autor: Hana Kružíková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!