Hokejista s házenkářkou aneb Balada o předním křížovém vazu | E15.cz

Hokejista s házenkářkou aneb Balada o předním křížovém vazu

Sedmička pozvala k dalšímu společnému rozhovoru hokejistu Petra Lešku a házenkářku Michaelu Budayovou.

Jeden z nejlepších hráčů historie zlínského hokeje Petr Leška a kapitánka zlínských házenkářek Michaela Budayová se při setkání u kávy a čaje v kavárně Terasa viděli tváří v tvář poprvé v životě. Přestože hokej a házená toho nemají moc společného, společnou řeč našli velmi rychle.

Nejen kvůli tomu, že v rodném listě mají takřka shodný den, Leška šestnáctého a Budayová patnáctého listopadu. Oba totiž mají za sebou zdravotní lapálie s plastikou křížového vazu v koleni. Úvodní téma jejich společného rozhovoru tak snad ani nemohlo být jiné.

Leška: S kolenem jsem měl také problémy. Jak se to stalo tobě?

Budayová: Před devíti lety jsem s dorosteneckou reprezentací hrála v Turecku a totálně si tam odbourala pravé koleno. Postranní vazy, meniskus, křížové vazy, všechno špatně. Vloni jsem si přetrhla křížový vaz na levé noze.

Leška: Jak jsi to snášela, asi to dost bolelo?

Budayová: To první zranění bylo hrozné, doplněné ještě neskutečnými zážitky z nemocnice. Ordinace tam byla v přízemí a dovnitř se dívali obyčejní lidé. A co ty? Ještě pořád hraješ s ortézou?

Leška: Hrál jsem s ní asi rok, ale už jsem ji shodil. Když jsem ji měl, tak si noha ulevovala a svaly ochabovaly. Tobě bral doktor náhradu místo vazu z kosti pod kolenem, nebo artroskopicky?

Budayová: Když mi dělali první koleno, tak mi vzali štěp z jeho přední části. Hodně to bolelo, také jizva je docela velká. Teď při druhé operaci mi pan doktor Husták v Petřvaldě nahradil vaz šlachou, kterou mi vzal zpod stehna, takže tam mám jenom malou jizvu a ani to nebylo tak bolestivé. Slyšela jsem, že někteří hokejisté, kteří mají silné a vytrénované svaly na nohách, hrají klidně s přetrženým předním křížovým vazem. Tys to nezkoušel?

Leška: Ne, mně lékař říkal, že bude rozumnější jít na plastiku, protože bez křížového vazu trpí chrupavka. Tak jsem poslechl a šel pod nůž. Stejně jsou prý pro plastiky nejlepší vazy, které se odebírají nebožtíkům.

Budayová: Jo, prý drží dobře. Doktor mi říkal, že při třetí operaci už nemám jinou možnost. Ale pojďme k hokeji. Dáváš raději góly, nebo nahráváš?

Leška: Každý dává rád góly. Ale já říkám, ať je dává kdokoliv, hlavně ať padají do soupeřovy branky. Protože když se nedaří, tak roste tlak vedení, majitelů, sponzorů i diváků.

Budayová: Takže kdybys měl na kontě gólů nulu, ale tým šlapal dobře a měli jste dost bodů, tak by ti to bylo úplně jedno?

Leška: No tak to zase ne, nějaký gól si chci dát.

Budayová: A připravuješ si dopředu nějaké akce, nebo je to vždycky otázka momentální situace na ledě?

Leška: To znáš určitě sama, že dobrou přihrávku naplánovat nejde, většinou jsou to improvizace. Někdy se ale podaří i nacvičené věci, které zkoušíme na tréninku celá pětka.

Budayová: Přečetla jsem si, že s Balaštíkem jste při zápasech jako dvojčata. Vycházíte spolu i mimo led?

Leška: Občas spolu zajdeme na oběd nebo na večeři, ale dárky na Vánoce si nekupujeme. Ty jsi naopak spíš střelkyně než nahrávačka, že?

Budayová: No, teď právě jsem docela nulová střelkyně. Vy v hokeji máte docela výhodu, že se vám počítají do celkového hodnocení i přihrávky. To my v házené nemáme, a je to škoda. Protože mnohdy akci rozhodne právě překvapivá přihrávka.

Leška: Četl jsem, že jste nedávno hrály v Norsku. Jak jste se tam dostaly?

Budayová: Zařizoval to náš trenér Poloz, který tam několik let působil. Byl to nádherný výlet, byly jsme u moře a hrály jsme s jedním z nejlepších ženských házenkářských týmů na světě, Larvikem.

Leška: Asi jste nevyhrály?

Budayová: Prohrály jsme asi o dvacet branek, ale s tím jsme počítaly. To nemělo žádný vliv na to, že jsme si to krásně užívaly. Ty jsi hrál někdy v zahraničí?

Leška: Když jsem měl patnáct, otec mi zařídil zkoušku ve Švédsku, kde jsem potom hrál dva roky v juniorských soutěžích. Pak jsem byl i v Americe, ale od devatenácti jsem tady ve Zlíně a jsem spokojený. Rok jsem byl ještě ve Spartě. Tebe nelákalo jít hrát někam do zahraničí, kde je házená populárnější než tady?

Budayová: Samozřejmě lákalo. Měla jsem nabídky, jednou mne hodně mrzelo, že to nedopadlo. Byla jsem na zkoušce v jednom bundesligovém týmu poblíž Hamburku. Testy dopadly výborně, měla jsem z toho dobrý pocit, líbilo se mi město, těšila jsem se. Pak mi zničehonic zavolali, že z přestupu nic nebude. Nevěděla jsem, v čem byl zádrhel. Až pak mi jejich manažer řekl, že si někde přečetli, že mám jít na operaci. A tak z toho sešlo. Pak jsem měla i jiné nabídky, ale nebyly tak lákavé a žhavé.

Leška: Děláš ještě něco mimo házenou, nebo tě sportování uživí?

Budayová: Jsem věčný student, dodělávám si magistra na filozofické fakultě v Opavě. Házená je teď mým jediným zdrojem příjmů. Ale peníze z ženské házené se určitě nedají srovnat s platy hokejistů. Co tvoji dva kluci, budou z nich také útočníci?

Leška: Pětiletý se zatím teprve učí bruslit, ještě se na ledě klouže bez hokejky. Ten starší, desetiletý, už hraje v žácích.

Budayová: A bude z něj něco?

Leška: Pro mě to není podstatné, baví ho to a to je dobře. Bylo by horší, kdyby všechny převyšoval, ale hrát hokej by ho nebavilo. Ty na děti ještě nemyslíš?

Budayová: Bude mi sedmadvacet, s přítelem jsem už devět let, takže pokud mám být upřímná, přemýšlím trochu jinak než třeba před dvěma lety. Navíc ta nešťastná kolena. Uvidíme.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!