Hodinu tělocvikářem: výuka osmáků = krocení divé zvěře | E15.cz

Hodinu tělocvikářem: výuka osmáků = krocení divé zvěře

Učitel tělocviku musí mít autoritu a pevné nervy. Přesvědčil se o tom redaktor Sedmičky.

„Chci si zkusit učit tělocvik,“ prosím Igora Svobodu, učitele ze Základní školy Mikuláše z Husi. „Žádný problém, tak si tady lehni, a je to,“ směje se tělocvikář. Je takový, jak si ho pamatuji. Vždy měl připravenou vtipnou odpověď, ale flákání netrpěl. Učil mě před dvaceti lety na stejné škole. Postupně vedu šestou, osmou a devátou třídu. Za dohledu Svobody a druhého tělocvikáře Petra Pavliše.
Aby se žáci bavili, něco naučili a zároveň zapotili, je jedním slovem vyčerpávající. Překvapující je, že mě děti vůbec poslouchají. Začínám totiž drezurou. Na povely deset koleček kolem tělocvičny, rozcvička, starty od stěny, nikdo neremcá. Kluci ze šestky si myslí, že jsem jejich nový tělocvikář. Odměňuji je vybíjenou do konce hodiny. Cítím se důležitější. „Tohle je ještě dobrá třída, ale některé stojí za to,“ vyvádí mě Svoboda z omylu, když si začínám docela fandit.
Následuje hodina s posledním ročníkem sportovních tříd. Kluci a holky dohromady. Oceňuji, že jsou tady děti skutečně díky sportovnímu talentu. Na první pohled je vidět jejich pohybové nadání. Zapojuji se s nimi do hry, kterou neznám. Házení dvou kroužků přes síť říkají Ringo. Jde o to, chytit je v letu do jedné ruky. Hned při první akci mi kroužek padá. Je znát, že jsem nemotornější, méně pohotový a mé sebevědomí klesá. „Všechno to házejte na učitele,“ volá Monika Mašková. Naštěstí myslí skutečného tělocvikáře, který hraje se mnou. Nemám aspoň šanci často kazit. I tak se smiřuji s tím, že se tady spíš historicky ztrapním. A to jsem studentům na začátku pyšně zdůrazňoval, že jsem kdysi chodil také do sportovních tříd.
O přestávce se ptám Igora Svobody, jestli pořád držím rekord na Harrachovce. V tradičním běhu se startem na sadech a cílem u Eleonory. „Nedávno jsme s tím přestali. Jen jednou se k tobě přiblížil Chuďas,“ dozvídám se o mém úspěchu, který málem pokořil současný vytrvalec atletického oddílu VS Tábor. Tohle jsem potřeboval. Připomenout si, že i já byl někdy alespoň trochu talentovaný.
Koncentruji se v kabinetě na poslední osmou třídu. Soustředění přerušuje hlas Igora Svobody ve školním tlampači. „Kdo ukradl dole balonky, ať je ihned vrátí, nebo dostane dvojku z chování!“
Cestou po chodbě se lumpárně směju a v duchu si připomínám jeden z povedených Svobodových kousků, který znám z vyprávění. Když byla jednou ve školní jídelně svíčková, koupil si učitel ráno brusinky. „Á, pan Svoboda, tady je vaše porce,“ servírovaly mu kuchařky talíř s brusinkovým terčem u výdeje. Ostatní kantoři chtěli sice to samé, ale k jejich překvapení na takové privilegium nedosáhli.
Poslední dvouhodinovka mi neutíká. Tentokrát si v tělocvičně připadám jak v kleci zoologické zahrady. Učitel si mě z ústraní s úsměvem vychutnává. Děti dělají všechno napůl. Divím se, že jsem vůbec schopný je kočírovat. Ani nemám sílu je napomínat za výrazy, kterými se při vybíjené označují. Nechávám je a slibuji si, že zakročím, až překročí hranice snesitelnosti.
„Tak konec. Ukážete mi, jak umíte kotouly!“ poroučím, abych jim divokou zábavu naboural. Kupodivu poslušně přinesou žíněnku a rovnají se do zástupu. Kotouly nejsou nic moc. Ale překulit se dokážou. I pozadu.
„A pane učiteli, ukažte vy, jak umíte kotoul,“ říká mi jedna z dívek, která je po nemoci. „Sakra, necvičí, a ještě to na mě takhle zkouší,“ myslím si a snažím se nějak vymluvit.
Dva kluci si mezitím stáhli kruhy. Nereagují, když jim to zakazuji. Nedá se nic dělat. Přiskočím k jednomu a pevně ho chytnu za rameno. Konečně pochopil, že musí ustoupit. Ale zatímco já se vytočil, on zůstává v klidu. Připadám si jak krotitel divé zvěře.
Vyhazuju míč na basketbal. Pár minut trvá, než všechny zorganizuju do skupin. Ani nevím, jak hru řídit. Připomíná bitevní vřavu. Automaticky ale zasáhne tělocvikář a je znát, že jeho slovo má oproti mému váhu.
Klukům plním poslední přání. Chtějí končit vybíjenou. Místo pěnového si žádají plný míč. K některým ranám bych se nechtěl nachomýtnout. Hodinu končím s úlevou o chvilku dřív a snažím si vzpomenout, jestli i my jsme byli takoví. „No, zkusil sis to,“ loučí se učitel. „Ale už nikdy víc,“ říkám si zase já pro sebe, když vycházím ze školy, kde na mě čeká úlevný pocit svobody.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!