Hlučín, poslední Daňkova štace | E15.cz

Hlučín, poslední Daňkova štace

Václav Daněk, který naposledy působil jako trenér Hlučína, už nechce žádný klub trénovat.

Bývalý fotbalista Václav Daněk prožil krásnou fotbalovou kariéru. Byl králem střelců v Československu i v Rakousku. Po skončení hráčské kariéry se pustil do trénování. Jeho poslední angažmá bylo v Hlučíně, kde v minulém roce jako hlavní kouč skončil. Od té doby odmítá všechny nabídky na trénování. Chce fotbal učit jen děti.

Co v současnosti děláte? Trénuji v Hlučíně mladší dorost. A vypadá to, že jinak moje trenérská kariéra ve velkém fotbale skončila.

Co stálo za takovým rozhodnutím? O tom, že skončím, jsem uvažoval, už když jsem trénoval Fulnek. Nemám chuť dále pracovat ve velkém fotbale. Klima v českém fotbale není ideální. A nechci se trápit a přemýšlet, jak to zlepšit. Navíc jsem dospěl k názoru, že nemám ani motivaci něco dokázat.

Byla podle vás vaše trenérská mise úspěšná? Z mého pohledu ano. Pokaždé, když jsem přišel k novému mužstvu, tak ten tým skončil lépe, než když jsem ho přebíral. Začínal jsem v juniorce Baníku, kterou jsem přebíral na jedenáctém místě. Na konci ligy jsme skončili čtvrtí. Rok nato jsme byli druzí a mohli postoupit. Vedení se ale myšlenka, že by béčko Baníku hrálo druhou ligu, nelíbila, a to byl důvod, proč jsem odešel. V Drnovicích jsme bojovali o nejvyšší soutěž. Dařilo se to, ale já se dověděl, že jsou nějaké problémy s penězi, tak jsem taky odešel. Ve Vítkovicích to byla pokaždé hra o sestup, ale vždycky se klub povedlo zachránit. Když jsem byl na Slovensku v Banské Bystrici, tak jsem mančaft přebíral dvě místa od sestupu. Pak jsme vyhráli Slovenský pohár a v lize skončili na třetím místě. Ve Fulneku jsme rovněž hráli o čelo tabulky a angažmá v Hlučíně bylo podobné jako ve Vítkovicích, kde to byl boj o záchranu. Ale nakonec se to také povedlo. .

O tom utkání s Duklou Praha se tenkrát hodně mluvilo. Vyrovnávací branka na 2:2 padla z penalty a ještě v nastaveném čase. Po tom utkání mě to hodně štvalo a hned jsem věděl, že se bude spekulovat, co jak bylo. Penalta ale k fotbalu patří a i my jsme v té sezoně ztratili body, když proti nám byla nařízená penalta.

V současnosti jste také spolukomentátor v České televizi. To se asi zápasy vašeho Baníku moc dobře nekomentovaly.

Býval jste útočník, který se většinou nemýlil. Vidíte v naší lize někoho podobného? Musím jmenovat Tomáše Pekharta z Jablonce. Udělal obrovský pokrok. Samozřejmě ještě někdy spálí obrovskou šanci, ale pokud na sobě bude stále pracovat, jednou by to mohl být klíčový fotbalista národního mužstva.

Máte v národním mužstvu odehráno dvaadvacet zápasů, ale ani jednou jste si nezahrál na žádné významné akci. Mrzí vás to? Byl jsem vděčný za každý start v nároďáku. Je ale pravda, že jsem měl trochu problémy s trenérem Venglošem, který tehdy národní mužstvo vedl. V roce 1982 jsem byl v kádru, který měl odjet na mistrovství světa do Španělska. Těsně předtím jsem si trochu poranil koleno, ale za chvíli bylo po bolesti, normálně jsem trénoval. Přesto trenér řekl, že koleno by zátěž mistrovství světa nezvládlo a na šampionát mě nevzal. Před šampionátem v roce 1990 v Itálii jsem měl obrovskou fazónu, ale v nároďáku jsem nebyl. Tehdy rakouský trenér Ernst Happel prohlásil do novin, že Češi jsou blázni, když nejsem v nároďáku. Vengloš mě teda povolal na přátelák proti Egyptu. V útoku jsem nastoupil s Lubomírem Luhovým, s kterým jsem nehrál nikdy, snad ani na tréninku. Ten zápas jsme nakonec prohráli 0:1 a já definitivně vypadl z nominace.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!