Hasič: ženu jsem si zachránil sám | E15.cz

Hasič: ženu jsem si zachránil sám

19. června 2009 • 10:47
Životní lásku si z vln Ohře vylovil hasič z Ústí Eduard Křepel. Na dovolené zachraňoval topící se vodáky. Mezi nimi byla i jeho dnešní žena.

Hasiči nemají nikdy volno. Své o tom ví velitel hasičské čety ve Všebořicích v Ústí nad Labem Eduard Křepel. Když si užíval dovolenou, náhoda zařídila, že se ocitl ve službě. „Tehdy ještě svobodná, sjížděla moje paní s partou vodáků Ohři a pod jezem Radošov se udělali,“ vzpomíná.
Sám se na místě ocitl náhodou. „Kempovali jsme tam , a když jsme viděli, co se stalo, skočili jsme pro ně,“ líčí hasič. „Shodou okolností jeden z nás byl hasič a druhý policista. Takový malý integrovaný záchranný sbor,“ směje se třiačtyřicetiletý muž. Poté, co vytáhli vodáky na břeh, chtěla jedna ze zachráněných dívek poděkovat. „Adresu jsem jí nedal, ale ona tak vytrvale obvolávala hasičské stanice, až mě nakonec našla,“ líčí Křepel. A pak už spolu zůstali. I v manželství.
Tehdy byl ještě nováčkem, dnes patří mezi nejzkušenější ze všebořického sboru. Profesionálního hasiče dělá už devatenáct let a je tím, kdo nováčky zaučuje. Letos v červnu jich na základně ve Všebořicích přibylo hned šestatřicet. Jeho cesta do sboru však nevedla přímo. Původně ho lákala víc chemie.

Ze Spolchemie k hasičům

Proto po maturitě nastoupil do ústecké Spolchemie. Osud ale zařídil, že se po třech letech ocitl na úřadu práce.
„Moc možností jsem na výběr neměl, proto jsem zvolil první, co se naskytlo – práce u hasičů,“ přiznává.
Začátky nebyly lehké. Výcvikový kurz hasičů trvá šest měsíců a patří k těm nejtvrdším.
„Z fyzické přípravy jsem strach neměl,“ říká hasič. Patří k lidem, které překážky vybičují k většímu výkonu. „Byla to výzva, kterou jsem hlavně chtěl překonat,“ dodává.
Předepsané zátěžové testy však musí splnit všichni nováčci. Pikantnostmi jsou třeba běh po nekonečném žebříku, vzpírání kladiva nebo slaňování. Speciální lahůdku pro budoucí hasiče představuje monstrum složené z klecí a rour, kam se vhání horko a kouř.
„Jde o simulaci záchrany ve stísněných prostorách. Spletitý uzel chodeb musí hasiči zvládnout do dvaceti minut v dýchací masce a s plnou zbrojí, která celkově váží až patnáct kilogramů,“ popisuje Křepel.
Podle něj hasič hodně improvizuje. „Musíme umět od všeho všechno. Je potřeba nejen přesně zhodnotit situaci, ale rychle se rozhodnout a jednat,“ říká Křepel.
Mnohdy přitom velkou roli sehraje náhoda. Přesné okamžiky si nevybavuje. Podle něj přepíná při zásahu mozek na jakýsi nouzový režim, téměř na hranici sebezáchovy. „Když situace ale zpětně v duchu hodnotím, vím, že nám častokrát opravdu pomohla šťastná náhoda,“ přemítá hasič.

Tráví spolu hodiny času

V četě má Křepel čtyřiadvacet hasičů, z nichž minimálně šestnáct tvoří zásahovou jednotku připravenou kdykoliv na výjezd. Pohotovost drží muži čtyřiadvacet hodin a dva dny mají volno. Podstatnou věcí je nálada v kolektivu a to,  jak spolu lidé dokážou navzájem vycházet.
„Chlapi na směně musí být sehraní jako parta. Tráví spolu spoustu času ve směně i mimo ni. Hrajeme třeba nohejbal nebo fotbal, ale nikomu to nenařizuji. To se mi z duše příčí,“ upozornil.

Kamarádí se celé rodiny

Není ani ničím zvláštním, že i rodiny hasičů udržují víc než sousedské vztahy a vzájemně se podporují.
„Každá manželka hasiče se bojí o svého muže,“ přiznává otevřeně velitel, manžel a otec dvou synů. „Ale na druhou stranu ten strach vyváží hrdost. Jsou hrdé na to, že jsme hasiči,“ doplnil s úsměvem. Pokud by i jeho synové chtěli vstoupit k profesionálům, nebránil by jim. „A to i přes to, že by z toho jejich matka radost neměla,“ přiznal.

Bezohlední řidiči


„Když spěcháme k zásahu, řidiči snad schválně přehlížejí houkající sirény,“ postěžoval si velitel. Někteří s auty neuhnou, nebo dokonce hodlají s hasičským vozem závodit. „Mám pocit, že je to rok od roku horší,“ dodal.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!