Haré Krišna, slyší lidé v ulicích Brna. Kdo jsou mniši v oranžovém? | E15.cz

Haré Krišna, slyší lidé v ulicích Brna. Kdo jsou mniši v oranžovém?

Sedmička nahlédla do života mnichů hnutí Haré Krišna, které lidé potkávají v brněnských ulicích.

Kdyby se Lukáš Trojánek držel svého řemesla, hnutí Haré Krišna by mělo o jednoho služebníka míň. Takhle jen chybí v jednom lesním revíru hajný. A jinde zase schází malíř pokojů.

Každý z mnichů, kteří v Brně působí, totiž ještě před pár lety žil „normálním“ životem. Pak se vzdali většiny výdobytků civilizace, svého občanského jména, sexu, masa, rodinného života a zahájili novou etapu svého žití. Etapu, v níž je pro Sankírtana, Labangu, Pratáparudru a Honzu mnohem podstatnější duše než tělo. Sedmička navštívila jejich Chrám ve vile v Durďákově ulici v brněnských Černých Polích a nahlédla do soukromí některých z nich.

Policejní lustrace

„Táta si myslel, že vstupuji do nějaké sekty, která mě pohltí. Byl policajt a hnutí Haré Krišna si dokonce proklepnul přes své kamarády z policejního protiextrémistického oddělení,“ vzpomíná Sankírtan Dás na dobu před třinácti lety. Tehdy se jako sedmnáctiletý mladík připravoval na maturitu, po níž měl obléci zelenou kamizolu a coby hajný nastoupit do lesa.

Jenže budoucího polesného zajímala spíše než problematika lesního hospodaření otázka podvědomí a meditace. „Hodně jsem četl, až jsem narazil na knihy zakladatele hnutí. Zaujalo mě to natolik, že tři dny po maturitě jsem odešel z domu do Chrámu. A stal jsem se mnichem,“ říká Sankírtan s tím, že jeho rodiče už mu dávno rozhodnutí nevyčítají. Naopak. Chlubí se, že jejich syn našel smysl života.

Ten objevil také další z mnichů, Labanga Dás. V občanském průkazu má jméno Libor Novák a svého času byl malíř-natěrač. Dokonce měl živnostenský list a podnikal. Jenže honba za penězi, každodenní starosti o zakázky a počítání daní ho nenaplňovalo.

„Stále jsem hledal něco hlubšího, až jsem se po třicítce dostal ke Krišně,“ vysvětluje jedenačtyřicetiletý muž své pohnutky, kterého ho vedly k tomu vyměnit montérky za oranžový hábit. Ten je typickým znakem služebníků Krišny. Spolu s džapou, jak mniši říkají pytlíku na kršňácký růženec obsahující sto osm kuliček.

Nosí ho stále s sebou. „Jsme tím přímo napojení na Boha. V duchu si totiž stále opakujeme naši mantru. Haré Krišna, Haré Krišna, Krišna, Krišna, Haré, Haré. Co modlitba, to jedna kulička. Jedna za druhou,“ přibližuje Labanga obsah barevného pytlíku z bavlny.

Aby se stal mnichem a služebníkem Krišny, musel složit slib. V něm se zapřísahal být vegetariánem a zřekl se veškerých návykových látek, hazardu a sexu. „Žijeme skutečně v přísném celibátu,“ ujišťuje Labanga pochybovače. Mysl je podle jeho slov tak srovnaná, že na pohlavní styk nemyslí. „Mužské semeno je zdrojem největšího množství živin. Odchází buď spodem, tedy přes penis, nebo postupuje skrze míchu do mozku. Ten vyživuje,“ tvrdí mnich. Jedním dechem ale přiznává, že sexuální chtíč je ten nejsilnější. „Naštěstí. Jinak bychom tu od Adama nebyli,“ zamýšlí se Labanga.

Sexualita má u přívrženců hnutí Haré Krišna přísná pravidla. Mniši, jakožto služebníci Nejvyššího, žijí v celibátu. Ostatním se pohlavní styk nezakazuje. Nejde ovšem o ukojení chtíče. Souložit mohou jedině za účelem plození dětí.

Od rána do večera

Kdo by si myslel, že život mnichů v brněnském Chrámu spočívá jen v sexuální abstinenci, modlení a zpěvu, je na omylu. V domě, jež obývají čtyři mniši, je přísný řád s přesným rozvrhem hodin. „Denně vstáváme o půl čtvrté ráno. Dáme si studenou sprchu, která působí blahodárně na tělo, oblečeme si čisté šaty a v půl páté už usedáme k prvnímu obřadu,“ přibližuje Sankírtan neměnný denní režim.

Po modlitbách se mniši vydávají za svými povinnostmi. Ty mají různou podobu. Od práce na zahradě, úklidu v domě či vaření až po distribuci knih a kršňáckých potravin. Právě v ulicích Brna se mohou lidé s muži v oranžových hábitech potkat.

Reagují na ně různě. „Někteří tvrdí, že akorát vymýváme lidem mozky a taháme sem něco, co na západ Evropy nepatří. Jiné Haré Krišna zajímá. Zastavují se s námi, občas přispějí na chod Chrámu, povídají si s námi,“ říká Honza. Mladík, který je mnichem jen napůl. Ještě totiž nedostal jméno, protože nesložil slib.

Zhruba kolem páté odpoledne se mniši setkávají ve vilce v Durďákově ulici a nají se. Také jídlo podléhá přísným pravidlům. „Ten, kdo vaří, se před vstupem do kuchyně osprchuje a obleče si čisté šaty. Vaří tedy zcela čistý. A do kuchyně nesmí v době přípravy jídla nikdo jiný vstoupit,“ zdůrazňuje Labanga.

Za černobílým závěsem jsou slyšet zvuky. Cinkajícího nádobí, bublající vody v hrncích a šumění ajurvédského elixíru života na pánvi. Onen elixír je přepuštěné máslo Ghí. Připravuje se slabým vařením nesoleného másla do bodu, kdy se z něj vypaří všechna voda a na povrchu a dně se objeví usazenina z mléčné bílkoviny. „Z másla vlastně zbude čistá zlatavá tekutina a pevné částečky na dně hrnce. To zlaté a tekuté je Ghí. Přecedí se přes plátno do jiné nádoby a oproti běžnému máslu se může skladovat nejméně šest měsíců bez chlazení,“ vysvětluje přípravu Radek Špringer, majitel společnosti RadhaRaman, která se výrobou a velkodistribucí Ghí zabývá.

Krišňácká kuchyně je oblíbená i u lidí, kteří jinak učení a náboženství Haré Krišna nepřišli na chuť. Ostatně o tom svědčí několik jídelen a restaurací, které pokrmy mnichů podávají. O chuti některých jídel se dokonce v Brně vypráví vtip. „Po našem příchodu do města se začaly cukrovinky dělit na tři druhy. Sladké, přeslazené a kršňácké. Cukr zkrátka máme rádi. Stejně jako Krišna,“ říká Labanga s potutelným úsměvem.

Po jídle následuje v Chrámu další zpívání mantry a osobní studium. Jelikož se na druhý den zase brzy vstává, v devět uléhají do postele. A po celodenním zpívání se jim při usínání v hlavě ozývají slova mantry. Té nejznámější. Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna, Kršna, Haré, Haré…

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!