Haidler: Ředitelování je mučicí žebřík | E15.cz

Haidler: Ředitelování je mučicí žebřík

Muž mnoha zájmů. Takový je Jaroslav Achab Haidler. Divadelník, který vyšel vítězně z ankety Sedmičky o největší osobnost regionu.

„Úžasná persona, moudrý muž,“ uvedla Hana Votočková, když ze seznamu dvaceti lidí zaškrtla jako nejvýznamnějšího Severočecha ředitele ústeckého Činoherního studia. Jaroslav Achab Haidler se tomu brání. „Za moudrého se určitě nepovažuju,“ tvrdí. Když ho ale člověk poslouchá, jako by si pouštěl desku s Werichem.

Achab začínající

Jaroslav Haidler to neměl jednoduché. Jeho otce, novináře, komunisti po srpnu 1968 zavřeli kvůli politice. Jaroslavu Haidlerovi mladšímu tím zároveň zavřeli veškeré střední školy. Hebraista, který ovládá deset jazyků, překládá a tvrdí, že se v zájmu vlastního zdraví nesmí přiblížit k pilníku, se tak původně vyučil spojovým mechanikem. První divadelní angažmá, v brněnském Divadle bří Mrštíků, získal jako kulisák. „Byl jsem skutečný kulisenšíbr na tahání kulis k výtahu. Tam moje nešikovnost nepřekážela. Ti, co uměli vrtat, pracovali na jevišti,“ líčí své začátky.
Právě v té době získal přezdívku podle kapitána Achaba z románu Bílá velryba. Gregory Peck, který postavu hrál, měl stejné vousy. Přezdívka se ujala tak, že ji mnozí považují za jméno. „Jednou, ještě v Brně, přišli kamarádi a říkali, Achabe, viděli jsme na plakátu, že tvoji roli hraje nějakej Haidler,“ směje se herec. To již vedle tahání kulis hrál ochotnické divadlo. Jak rolí přibývalo, odešel na volnou nohu a po pádu režimu dostal nabídku z ústeckého Činoherního studia, neboli Činoheráku.

Achab tvořící

K desítce postav, které Haidler v Činoherním studiu vytvořil, přibyla na jaře 1994 role ředitele. „Byl konkurz, tak jsem tam zašel, a ze všech dvou nebo tří zel, která v té kanceláři stála, jsem jim připadal jako zlo nejmenší,“ popisuje počátek své manažerské dráhy. Pravdou je, že jako manažer nevypadá, ani se tak necítí. Hercům například říká s láskou děti. „Pro mě je ta funkce schizofrenický mučicí žebřík. Jako ekonomicky uvažující manažer bych měl dětem říct, Běžte do řiti, na to nemáme. Ale jako kašpárek si pořád říkám, že to nějak vymyslíme, aby se to zahrát dalo,“ svěřuje se.
O peníze svádí bitvy každý rok. To je podle něj úděl většiny ředitelů českých divadel. „Jsme malá zemička a divadel tu máme hodně. Kdysi to byla naše pýcha, teď jsou spíš na obtíž,“ konstatuje Achab. Činoherní studio označuje za průtokový ohřívač herců pro Prahu. Kdo by také vydržel dlouho dělat za třináct tisíc hrubého. A tak si tu herci po pár letech předávají role jako veslo v Plaváčkovi.
„Je to přirozený vývoj a bylo tomu tak vždycky. Ale oni se nám ti herci vracejí. I když třeba v seriálech nebo v reklamách,“ podotýká Haidler. On sám je přitom jedním z mála herců ústeckého činoheráku, které v televizi téměř není vidět. „Mě ta práce nebaví. To si neumíte představit, jaká je to nuda. Pětkrát se dělá to samý. A já jsem neposednej. Ani nejsem na kameru dobrej. Moje hraní není umírněný. Moc mávám rukama. A taky ne každý má rád v natáčecím týmu psy,“ vypočítává Achab důvody včetně své nerozlučné brazilské fily.

Achab bořící

Neonacistům se v Ústí říká neonky. Způsobil to Achab Haidler a jeho videa, kterými neonacisty zesměšňoval před jejich loňským pochodem ústeckým centrem. „Já jsem proti jakémukoliv extremismu. Náboženskému, pravicovému i levicovému. Mně připadá blbý, když jsou lidi někde moc extrémně. Harmonie je někde uprostřed,“ říká. A tak mu chodí e-maily, že židovské hřbitovy jsou stále zbytečně poloprázdné a Hitler to flákal, když zapomněl na jeho rodinu. „To jsou jen okrajový blbosti, tím nemá cenu se zabývat,“ odbývá to.
Na druhé straně se nerozpakuje uspořádat festival s názvem Sudety. Tedy se jménem, které se spousta lidí zdráhá vyslovit. „Při tom slově se totiž leckdo zraní sám o sebe. Když má problém se Sudetama, tak si řekne, Co to tam ti blbci zase dělaj. Proč chtěj vracet naše baráky po Němcích. Ale to my nechceme. Jenom si už zvykněme, že Sudety jsou Sudety. Téhle krajině se říká Sudéta, Les divokých sviní, od doby, kdy se Markomani a Kvádové začali dobývat do Říma. Proto třeba violka sudetská nemá nic společného s hajlováním. Je to prostě žlutá kytka,“ říká.

Achab zachraňující

Kdyby někdo pořádal anketu o nejzvláštnějšího koníčka, Jaroslav Achab Haidler by nejspíš byl jedním z favoritů. Už deset let objíždí židovské hřbitovy s křídou, foťákem a diktafonem, aby zmapoval hroby. Přišel k tomu kuriózní oklikou. Při studiu křesťanství u Adventistů sedmého dne se dostal k hebrejštině a od ní k židovským hřbitovům a judaismu vůbec. Až pak zjistil, že i on má židovské kořeny. „Ta cesta mě nakonec dovedla k sobě domů. Asi bych ale u židovství skončil tak jako tak, třeba konverzí,“ konstatuje Haidler.
Židovských hrobů zatím stačil zmapovat přes čtyřicet tisíc. Tedy zhruba pětinu všech. Běžný hřbitov s třemi sty až pěti sty náhrobními kameny mu zabere celý týden. „Mojí ambicí není jenom to, aby se vědělo, kdo kde leží. Takový seznam bych mohl udělat za jedno odpoledne. Ale to je nuda,“ říká Achab. To, co ho zajímá nejvíc, jsou příběhy vytesané do náhrobních kamenů. „Bere mě třeba ten o ženské, které umřel manžel, tak se vrátila zpátky do rodiny, ale nevzdala to, a za dalších dvacet let byla šéfkou dívčího židovského vzdělávacího ústavu. Když to někdo tesal, měl dobrou vůli, aby se to vědělo. Tím, že je to v jiném jazyce, je potřeba to přiblížit i lidem, kteří ten jazyk neovládají. A za třetí, to už je takové moje tajemství, když ten nápis pohladím, mám pocit, že úplně malým miligramem čehosi napravuji to, co se stalo během holocaustu,“ uzavírá Haidler.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!