Hadasa objevuje svět táborských Židů | E15.cz

Hadasa objevuje svět táborských Židů

3. září 2009 • 16:11
Hana Jančíková je po otci Židovka. Založila sdružení Hadasa, snaží se oživovat historii Židů v Táboře. Žije v Sezimově Ústí, ale považuje se za Táboráka. Její předci zde totiž žili už na začátku osmnáctého století.

Přicházím k domku v klidné části Sezimova Ústí. Z balkonu se vykloní paní v květovaných šatech. Hází mi klíče. „Ten červený. To víte, musím šetřit kolena,“ směje se. Vcházím do bytu. V první místnosti čeká plno skautských vlajek a obrázků. Mě zajímá až druhý pokoj s dokumenty o židovství. Hana Jančíková to ví a ještě než stačím položit první otázku, už slyším odpověď: „Víte, já se za Židovku nepovažuji. Ne nábožensky. Tatínek byl z židovské rodiny. Mě ale rodiče nechali bez vyznání. Domluvili se, že až budu dospělá, sama se rozhodnu. Bohužel čtyřicet let ateistické výchovy udělalo své. Až nedávno jsem se nechala zapsat do Židovské obce Plzeň,“ vysvětluje Hana Jančíková, rozená Goldsteinová.

Co vás přivedlo k zájmu o táborské Židy?

Právě dělali v Plzni akci. Psali na kamínky jména Židů, kteří se po druhé světové válce nevrátili domů. Řekla jsem si, že by se mi to líbilo i v Táboře. Vždyť se tady na Židy úplně zapomíná. V kurzu jsou husité. Tak jsem získala seznam jmen táborských Židů. Hodně tehdy pomohla média. I lidé zdaleka jezdili podepisovat své sousedy. To byla atmosféra. Lidé se chytili a chtěli v aktivitách pokračovat.

A tak vznikla Hadasa?

Po téhle akci jsme založili občanské sdružení. Hadása je jméno královny Ester. Ta zachránila židovský národ tím, že se k němu přihlásila, když chtěl její manžel Židy vyhladit. My také chceme zachraňovat. Totiž povědomí Táboráků o židovské komunitě, která zde byla. Proto děláme výstavy, besedy.

Jak vlastně v Táboře židovská obec vznikla?

Původní komunitu založili dva Židé. Brašovský z Týna a Bechyňský ze Soběslavi. Jejich rodiny se i přes různá omezení rozšiřovaly. Židé zde měli obchody, domy, v roce 1882 začali stavět synagogu na Parkánech.

Tu synagogu, místo, které je teď parkovištěm?

To je strašný hřích Tábora, že ji zbořili. Dnes by se město mohlo chlubit. Například v Nové Cerekvi mají krásný hřbitov. Za války si ho pronajal nějaký sedlák a sázel tam brambory. Po válce místo obnovili. My v Táboře jsme mohli mít synagogu a máme jen pomník.

Proč tenkrát táborskou synagogu srovnali se zemí?

Už nebyl, kdo by ji chránil. Po válce se ze sto šesti Židů vrátilo sedmnáct. A prý byla ve špatném stavu. Tomu ale nevěřím. Tenkrát se Antonín Ebrle, ladič pian z Tábora, snažil stavbu zachránit. Protože měla nejlepší akustiku ve střední Evropě a nádherné varhany. Jeden stranický papaláš mu tehdy řekl: „Heleďte, já jsem tam byl kolikrát a žádnou akustiku jsem tam neviděl.“

Svou roli možná sehrála i nevraživost vůči Židům. Vy máte negativní zkušenost?

Jeden zážitek mám. V Táboře se slavil svátek Božího těla. Šel kněz ve zlatém ornátě, za ním průvod družiček. A já jako pětiletá jsem strašně chtěla dělat družičku. Matka mi ušila bílé šatičky, dala mi lakýrky, nový košíček plný pivoněk. Maminka mě dovedla na náměstí a strčila do průvodu. Vtom přišel místní farář, chytl mě za rameno a řekl: „Tahle holčička sem nepatří. Odveďte si ji domů.“ Já jsem nemohla pochopit proč. Celou cestu domů jsem brečela. To je vzpomínka, která nezmizí. Jinak jsem pronásledování nezažila. Ani hvězdu jsem nenosila. To otec ano.

Jaké byly jeho zážitky?

Vyprávěl o táborském drogistovi Trnkovi. Jeden rok napadlo hodně sněhu. Město nemělo lidi a požádalo místní židovskou obec, jestli by mohla poslat své. Tak táta místo účetnictví vzal lopatu, palčáky a šel uklízet sníh na ulicích. Tenhle drogista vyběhl a řval na ně: „Dobře na vás, Židi. A rákosku na hřbet. Aspoň se naučíte pracovat.“ Taky se udávalo. Po válce ty udavače oběsili na Klášterním náměstí. Byla jsem se tam jako dítě podívat. Doma jsem pak za to dostala pár facek.

Pronásledování se tedy dotklo jen vašeho otce?

Otce a jeho sester s rodinami. Můj tatínek byl rok v Terezíně. Byl ze smíšeného manželství, takže tam šel až ve čtyřiačtyřicátém roce na podzim. To už Němci nechtěli nechat žádného Žida doma. Otec měl tři sestry. Jedna měla smíšené manželství a vrátila se. Druhá byla svobodná, šla první na transport a nevrátila se. Třetí sestra si vzala táborského Žida, pana Vogla. Měli tři syny. Všichni odjeli do Osvětimi. Posílali jsme jim balíky s jídlem. Ta teta, co její manžel byl árijec, jednou napsala, že už nemáme krmit ptáčky. Pták je německy Vogel. Že už odletěli komínem.

Vzpomínáte si, jak tohle vše váš otec vnímal?

On o tom odmítal mluvit. Do dneška si vyčítám, že jsem neměla čas si s ním popovídat. Zůstaly mi po něm i povídky, dokumenty. Chtěl napsat dějiny táborských Židů po válce. I na jejich základě chceme vydat knihu o táborských Židech.

Máte ještě nějaký cíl?

Jeden sen mám úplně od počátku Hadasy. A to udělat v Táboře stálou expozici o Židech. Aby se na ně nezapomnělo. Toho bych se ráda dožila.

 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!