Generace 1989? Postrádá cíl, je nutně povrchní a ovladatelná | E15.cz

Generace 1989? Postrádá cíl, je nutně povrchní a ovladatelná

Silvie Holovská

Historik Petr Čornej má strach z ovládnutí světa prostřednictvím počítačů a vysvětluje pocit zmatení u lidí narozených po sametové revoluci.

Petr Čornej dokáže zaujmout historickou přednáškou i člověka, který není zrovna fandou dějepisu. Upoutá znalostmi, vrozenou autoritou, ale i uměním rozesmát posluchače pikantním historickým „vtípkem“. Ví toho tolik, že je hodina vyhrazená rozhovoru žalostně krátká. Naopak, se spoluautorem jedné z nejpoužívanějších českých učebnic dějepisu by se člověk nenudil ani při několikadenním rozhovoru.

Jednašedesátiletý odborník na středověk hovoří o pocitu nejistoty mladých lidí, Evropské unii, ale i konci světa.

Mnoho lidí má dojem, že současný svět není úplně v pořádku. Jak se dnes lidem oproti předchozím obdobím žije?

To je těžká otázka. Lidem se nicméně svět nezdál v pořádku nikdy. Židovskému a křesťanskému myšlení je vlastní představa, že jak svět stárne, poměry se neustále zhoršují, spějí k chaosu. Konec pozemského světa měl tento úpadek a chaos ukončit a nastolit ideální stav, dokonalou a věčnou boží říši. Podobný dějinný cíl, komunistickou říši blaha a hojnosti, známe z marxistických utopií. Pocit, že se stárnoucí svět ocitá v chaotickém stavu, je pro naši civilizaci příznačný už tisíciletí.

Dnes už ale tahle představa většinu lidí netíží. Mají totiž svých problémů dost.

Pocit chaosu v lidech přetrvává, ale z jiného důvodu. Dnes je už zjevné, že se systém, který vznikal v Evropě a v Severní Americe od konce 18. století, přežil. Stále více lidí ho pokládá za nevyhovující. I proto je lidstvo nejisté. Neví, zda se zrodí nějaký jiný systém, protože to bývá zpravidla dlouhodobý proces, není to ze dne na den.

A když se na to podíváte z čistě praktického hlediska? Určitě se například po materiální stránce máme lépe než lidé ve středověku.

Když se na to budeme dívat s odstupem, tak je to samozřejmě nesrovnatelné. Ale je tu jiný problém. Lepší materiální podmínky a prodlužující se lidský věk nemusí být nutně zárukou pocitu štěstí.

To jistě není. Svět se navíc v posledních desetiletích překotně mění. Na patře v pražském činžáku vedle sebe bydlí Čech, Ind a Američan. Existovaly v historii země, ve kterých vedle sebe žily různé národy bez větších problémů?

Vidím tu rozpor mezi biologickou podstatou člověka a politickými, přesněji řečeno ideologickými proklamacemi. Biologická podstata, kterou člověk sdílí s ostatními živočichy, je naprogramovaná tak, že vše jiné, odlišné, cizí automaticky vyhodnocuje jako podezřelé, ne-li přímo nebezpečné. Lidé žijící v určité vymezené společnosti, ať už v rámci kmene, rodu, nebo etnika, viděli v cizích jevech možný zdroj ohrožení a nebezpečí. Od počátku 16. století se však svět postupně globalizuje, což vede k stále častějším stykům a prolínání mezi různými civilizacemi. Tím se původně negativní postoje vůči cizím a cizincům obrušují. A uhlazují.

Co taková globalizace a prolínání kultur způsobovaly?

Ještě za mého dětství bylo v jižních státech USA poměrně běžné rasové vyloučení. Dneska se jakýkoli kritický výrok na adresu černochů, respektive, abych byl korektní, Afroameričanů, zkoumá z právního hlediska a hrozí za něj trestní stíhání. A to uplynulo jen padesát let. Samozřejmě tu je viditelná snaha vytvořit globalizovaný svět, v němž by lidé různých kultur žili pokud možno šťastně pospolu, nebo alespoň vedle sebe. Je však velmi obtížné vymazat či vyškrtnout dějinnou zkušenost, kterou si každý člověk, aniž si ji uvědomuje, nosí v sobě a s níž je a bude neustále konfrontován. Veliký příliv imigrantů do Evropy, Německo má 81 milionů obyvatel, z toho je 16 milionů cizího původu, přirozeně vede k tomu, že se početné etnické komunity uzavírají, snaží se udržet své zvyklosti a nehodlají přijímat většinovou kulturu nové země. Soužití více kultur je složitý fenomén. Jde o to, aby lidé různých kultur žili vedle sebe a vzájemně se respektovali. Možná, že časem vznikne jiná, nová kultura.

O to zřejmě mělo jít v Americe.

Američané měli představu jakéhosi tavicího kotlíku, ve kterém přistěhovalci vytvoří jednotný americký národ a jednotný stát, založený na společně sdílených hodnotách. Ale ukazuje se, že tak jednoduché to není. Stačí uvést příklad Hispanoamerikánců v USA. Moje badatelské výzkumy mi napovídají, že se v mnohonárodnostním státě vždy určitá etnika cítila jako menšiny a jiná jako příslušníci většinové společnosti oprávněné rozhodovat o směřování země.

Neměla by se Evropa jako taková začít strachovat, že by mohlo v čase ekonomické krize právě kvůli neschopnosti sžít se s jinými etniky přijít něco podobného jako po ekonomické krizi ve 30. letech minulého století?

Podle mého mínění je už svět jinde a nastalé problémy by řešil jiným způsobem. Nedovedu si představit něco podobného nacistické nebo stalinské totalitě. Ovládání společnosti by bylo daleko promyšlenější a prostřednictvím informačních technologií, jejichž možnosti jsou neskutečné. V elektronické kontrole, usměrňující chování společnosti i jedince, vidím do budoucna největší nebezpečí. A přiznávám, že z něj mám hrůzu. Horší než přímé násilí je kontrola jako z orwellovského světa.

Velký bratr, který nás sleduje?

Ano. Myslím si, že Orwellova vize byla naprosto přesná. Taková kontrola hrozí ponížením a vymazáním lidské jedinečnosti. A právě lidská jedinečnost je zdroj tvůrčí potence.

Hranice mezi ochranou a ovládáním je velice tenká.

To je ideální situace pro různé bezpečnostní služby a policii. Když vám náš vysoký policejní úředník řekne, že kdo nedělá nic špatného, může klidně otevřít dveře do svého soukromí, tak to je naprosto šílené. Soukromí přece patří k lidskému životu. Kdyby ho člověk neměl, psychicky by se zhroutil.

Zmínili jsme Evropu a ekonomickou krizi. Jaký je vůbec váš názor na Evropskou unii?

Byl jsem vždy k tomuto projektu značně skeptický, protože ve své dnešní podobě je dítětem ideologů, politických snílků a byrokratů. Unie pochopitelně vznikla jako reakce na druhou světovou válku a na temné stránky evropských dějin. Evropskou jednotu bychom ale neměli vytvářet uměle, direktivně a shora. Z historie víme, že trvalejší, hodnotnější a kvalitnější jsou výsledky, které vznikly na základě sice pomalých, ale přirozených a organických procesů. Kdežto předepsané úkoly a povinnosti budí opozici, ať už skrytou, nebo otevřenou. Příliš stupňující se tlak na sjednocování nechápu. Ono by k ní došlo dříve nebo později, ale pokud by se ubírala přirozenou cestou, byla by potom mnohem pevnější.

Mnoho států se navíc bojí ztráty individuality.

Pod tlakem ekonomické krize stojíme na rozcestí, jestli zůstat samostatní, nebo se přimknout k dalším evropským státům.

Řekl bych, že ekonomická krize, která se projevuje především v Řecku, v Itálii a ve Španělsku, je právě důsledkem co nejrychlejšího sjednocování. Tento tlak přehlíží historické kořeny, historické zkušenosti i nerovnoměrnost vývoje. Nelze přece srovnávat Německo a Francii s Řeckem, Španělskem či Itálií. Životní styl ve Středomoří je jiný. Kdo tam přijede, ten to vidí a cítí. Snaha překonat historickou vývojovou nerovnoměrnost za každou cenu se nyní obrací proti Unii.

Co je podle vás tedy to správné?

Nechat věcem volný průběh a nesnažit se je uměle urychlovat.

Přes dvacet let učíte. Je opravdu tak velký rozdíl ve vnímání světa mezi generacemi, které už nezažily komunistickou totalitu, a generacemi, které ji bezprostředně poznaly?

Vidím rozdíl především v úrovni myšlení a v hodnotách. Generace narozené před revolucí, které prošly na základní škole zkušeností jednotné školy, jsou podle mého názoru pracovitější, cílevědomější a mají větší potřebu jít do hloubky a něco dokázat. Přijde mi, že generace narozená po roce 1989, se kterou se teď setkávám v samém závěru své učitelské dráhy, je jiná. Ti lidé studují něco, aniž vědí proč, nemají jasnou představu o svém budoucím uplatnění, často postrádají konkrétní cíl. Vracíme se k tomu, o čem jsem mluvil na začátku. Oni nevědí, jaká bude situace, netuší, co je čeká. Svět kolem nich je rozkolísaný, nedává jim jistotu a pořád volá po flexibilitě. Jenomže flexibilita znamená, že člověk bude umět všechno a nic, že bude nutně povrchní a snadno manipulovatelný. Ale aby společnost fungovala, potřebuje lidi, kteří něco dovedou opravdu pořádně.

Celý život píšete, bádáte a učíte. Plánujete, jak se říká, odejít na odpočinek?

Plánuji jít do důchodu v roce 2013, ale pokud mi budou stačit síly, rád bych se nadále věnoval vědecké a popularizační práci.

Máte před sebou nějaký projekt?

Ale samozřejmě. Od počátku roku jsem se začlenil do velkého projektu excelence na Akademii věd České republiky. V roce 2015 bude výročí upálení Jana Husa a brzy poté šestisté výročí husitské revoluce.

Co je to projekt excelence?

Jedná se o mezioborový projekt, do kterého je zapojena řada vědců z Centra medievistických studií, Ústavu pro jazyk český a Katolické teologické fakulty. Zaměřuje se na výzkum kulturních proměn husitského období, tedy kultury českých zemí zhruba od konce 14. do počátku 16. století.

Vaše žena je také historička. Jak se vám žije, když oba děláte to samé?

Každý se zabýváme jiným historickým obdobím. Vlastně se o práci ani moc nebavíme. Doby, kdy jsme si dávali navzájem číst své texty, už pominuly, ani by se to vlastně nedalo stihnout. Spíš se bavíme v obecné rovině a reagujeme na aktuální situaci, než abychom si povídali o vlastním výzkumu.

Existuje v historii něco, na co máte odlišný názor?

Máme rozdílný názor na katolicismus a nekatolické křesťanské směry. Ženě, která je katolička, říkám, že katolicismus je velmi snadné náboženství. Za svůj hříšek odříkáte deset zdrávasů a je všechno v pořádku. Ona o mně naopak tvrdí, že já jsem beran, který si myslí, že Bůh je přísný, hledí na nás zblízka a každou nepravost potrestá.

Není ale možné, že lidé jsou zmatení právě proto, že v nic nevěří a nikdo jim nevytváří hranice a vědomí o tom, co je dobré a co zlé?

To je nebezpečí postmoderny a jejího přístupu ke světu. Mnoho lidí se řídí svou osobní pravdou, řídí se pocitem, nikoli pevnými hodnotami.

Jak se utvářely vaše hodnoty?

Asi to ve mně postupně zrálo, aniž bych si to uvědomoval.

V nedávné době zemřelo mnoho významných osobností, jednou z posledních byl Josef Škvorecký. Jak se vyrovnat s tím, že odchází jedna významná generace?

Pamatuji si, že na počátku šedesátých let zemřelo asi patnáct významných představitelů kulturní generace narozené na konci 19. století. Vlasta Burian, Max Švabinský a další. Společnost jejich odchod také pociťovala jako zlom, mizelo s nimi Rakousko i první republika. Generace Josefa Škvoreckého určovala klima šedesátých let. Člověk symbolicky zamáčkne slzu, protože mu odchází kus života a ví, že mizí lidé, kteří formovali jeho kulturní nazírání.

Vždy jsem měla pocit, že taková silná generace vyroste, když je proti čemu bojovat.

S tím souhlasím. Vždycky to tak bylo. Vezměte si například renesanci. Říká se, že renesanční umělci měli mecenáše, mohli si fakticky dělat, co chtěli, a přitakávali radostnému pozemšťanství. Ale to není pravda. Zrod florentské renesance v 15. století je možné vyložit i jako reakci na hrůzné morové epidemie, které město opakovaně zažilo. Navzdory jim stvořili florentští umělci novou krásu.

Je tedy pravděpodobné, že v dnešní době vznikne podobně silná generace?

Uvidíme, jak se umělci vymezí proti chaosu a nejistotám, o kterých jsme mluvili. A také proti systému neustálého ekonomického růstu, který je neudržitelný. Nedovedu si představit větší protimluv než trvale udržitelný rozvoj. Meze růstu prostě existují, jinak to dopadne s naší planetou zle.

Když už jsme u toho vymezování. Existuje názor na nějakou historickou osobnost, se kterým vášnivě nesouhlasíte?

Vášně ve mně budí, když někdo prohlásí o Napoleonovi, že byl předobrazem Hitlera. To je historický nesmysl. Díky Napoleonovu občanskému zákoníku má současná Evropa právní systém, který ji přivedl v 19. a 20. století k rozkvětu a položil základ k širokému pojetí lidských práv. Je proto úplně irelevantní srovnávat Napoleona s Hitlerem. Občanská práva a potlačení občanských práv - to je velký rozdíl.

Kdy podle vás nastane onen „ideální“ stav konce světa, který jste zmínil na začátku?

To je otázka, kterou jsem dostával už v roce 1999 a 2000, kdy jsme byli na prahu nového tisíciletí. Nevěřím tomu. Podobné vzrušení bylo už kolem roku 1000, když lidé očekávali konec milénia a všichni se báli, že nastane konec pozemského světa. A on nenastal. Předpokládám, že pokud nedojde k nějaké jaderné katastrofě, tak náš svět neskončí ani v roce 2012. Musíme si uvědomit, že z judaistického a křesťanského hlediska je dvanáctka číslem úplnosti, celistvosti a božího řádu, což zrovna nekoresponduje s mayským kalendářem, který rokem 2012 končí.

Jak vůbec vznikají teorie o konci světa?

Vznikají mimo jiné kvůli mystice čísel. Čísla sedm a dvanáct se pojí s opakujícími se přírodními jevy, a to podmiňuje jejich mystický a symbolický význam. Podobné je to s čísly tři a čtyři. Čtyřka často symbolizuje čtyři světové strany, trojčlenné schéma nacházíme v mnoha interpretacích, ale symbolizuje i Svatou Trojici.

PETR ČORNEJ V SEDMI BODECH

1. Narodil se 26. března 1951 v Praze.
2. Na Filozocké fakultě UK vystudoval obor historie-čeština.
3. Je předním českým odborníkem na husitství.
4. Jeho žena Ivana Čornejová je také historička, zabývá se například dějinami českého školství.
5. Mezi lety 2006 a 2010 byl rektorem na Literární akademii, na vysokých školách vyučuje už od roku 1991.
6. Je spoluautorem jedné z nejpoužívanějších učebnic dějepisu, dvousvazkové knihy Dějiny zemí Koruny české.
7. Je odpůrcem nově navrhovaného vysokoškolského zákona.

Autor: Silvie Holovská
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!