Dvě hodiny jsme byli s Pavlou Kladivovou na tahu. Na mrtvém tahu | E15.cz

Dvě hodiny jsme byli s Pavlou Kladivovou na tahu. Na mrtvém tahu

Pavel Loněk

Může být nejlepší česká trojbojařka a reprezentantka ve vzpírání hubená holka? Může. Pavla Kladivová je ke všemu ještě velmi půvabná vysokoškolačka.

Pořídit s českou rekordmankou rozhovor by bylo příliš jednoduché. Zkusit vydržet jeden z jejích tréninků se mi zdálo záživnější. Říkal jsem si totiž, jestli vůbec chlap středního věku s běžnou postavou mladé dívce s činkou v ruce stačí.

„S činkou, se kterou začínám trénovat, hodně chlapů v posilovně končí. Proto mě taky několikrát namakanci z posilovny vyhnali. Nesnesli vedle sebe holku, která zvedá víc než oni.“ Těmito slovy mě Pavla Kladivová připravovala na to, co s ní zažiju.

Na Kladno nedá dopustit

Podmínky reportáže jsme domlouvali v domě jejích rodičů ve starých Kročehlavech.
„Žiju s přítelem už delší dobu v Praze, ale jsem patriot a na Kladno nedám dopustit. Moc ráda si k rodičům jezdím odpočinout a poslouchat zase to kladenské na Kladně místo spisovného v Kladně,“ říká se smíchem Pavla.

Jejím přítelem je český vzpěrač Jiří Orság. Nedokáže si prý představit, že by chodila s chlapem, který nemá sílu. „Uzvednu metrákového chlapa v náručí, ale proti němu nemám vůbec šanci, a to se mi líbí,“ vysvětluje studentka VŠCHT v Praze.

Do pražské Stromovky, kde trénuje ve sportovním středisku jsme přijeli načas. Je to důležité, protože Pavla začíná přesně, na trénink má vymezený čas. Ten kontroluje také její osobní trenér Emil Brzóska.

„Hele, vy novináři, nedělejte mi tady z toho cirkus, tady jste na půdě ministerstva vnitra, tak se podle toho chovejte. A vy se pojďte převlíct ke mně do kanceláře. Pak to nezapomeňte zamknout a přinést mi klíče,“ uvedl mě bodrý Moravan do trenérské místnosti.

Hodil jsem na sebe tepláky, tričko, na hlavu šátek proti potu, kožené boty na nízké podrážce a honem za Pavlou, ať nezdržuju. Klíče nikde. Hledám pět, deset minut, zpocený jako při cvičení. No, řeknu mu, že je nemůžu najít, ať si kancelář zamkne sám. Vzápětí zjišťuju, že už ji zamkl. I se mnou.
„Vy toho naděláte, tak jsem ze zvyku zamkl. My tam na vás čekáme už dost dlouho,“ říká Brzóska a přestává si nás všímat.

Pavle to sluší a hezky voní příjemným parfémem. Vybaví se mi slova naší editorky, která se jako novinářka mezi vzpěrače občas dostala. „Ty budeš trénovat se vzpěračema? Při zvedání činek hrozně prděj, připrav se na to,“ varovala mě.

Začínáme rozcvičením. Sleduje mě kolega Pavel Loněk, kterého jsem vzal s sebou, aby jednak popsal trénink z pohledu odpočívajícího novináře a jednak, aby někdo reportáž dokončil, kdybych náhodou skončil v nemocnici.

Můj dřep Pavlu Kladivovou rozesměje. „Buď máte zkrácený šlachy, nebo malý tepláky. Musíte až na paty,“ říká. V další fázi protahujeme ramena. Opět zbytečná snaha. Pavla dá lopatky k sobě, já s nimi mírně pohnu.

Kolega si poznamenává do bloku, že vypadám jako sokolík důchodce. A to je před námi ještě hodina a půl cvičení. Se samotnou patnáctikilovou tyčí problém nemám. Pavla na ni nakládá čtyřicet kilo. Zvedám ji jako ona pětkrát ze země nad hlavu. Moje instruktorka technicky správně, já všelijak. Hlavně, ať prý při nadhozu neomdlím. „To je u vzpěračů běžná záležitost. Tyč si totiž musíte položit zepředu na ramena a přitom si snadno skřípnete tepnu. Omdlela jsem i na závodech, a to po probuzení kolikrát ani nevím, kde jsem,“ vysvětluje Pavla.

Na čince je téměř šedesát kilo. Pavla ji lehce háže nad hlavu, já ji tam soukám jednou. Další pokusy vzdávám.
Cvičíme techniku výpadů vymrštěním činky od krku do napnutých rukou. Pavel si název cviku zapisuje. Ještě, že tu je, já už bych se ani nepodepsal, jak mám unavené ruce.

„Nemyslete si, že tímhle končíme. Teď si dáme mrtvý tah. To se zvedá naložená činky ze země k pasu,“ říká Pavla. Chci utéct.
Když zvednu k pasu něco přes metrák, lituji, že jsem si nepřibalil deodorant. Editorka měla pravdu…

Hurá, je po všem

Konečně je po všem. Ještě vyfotit, jak mě Pavla drží v náručí, páku pro potěchu oka a hurá pryč. „Vyfotíme se vedle v posilovně, ať nerušíme ostatní. Možná to nevíte, ale my do posilovny nechodíme. Hrudník ani velký biceps nepotřebuju. Tyhle svaly jsou mi k ničemu,“ říká bývalá juniorská rekordmanka v silovém trojboji.

Oblečenou „v civilu“ bych ji na vynikající vzpěračku rozhodně netipoval. Stejně jako kolega netipoval, že přežiju trénink. Přežít se dá. Ale jen když se nepřeceníte a nepustíte si činku na hlavu.

Domů dorážím v osm hodin večer, sním vaničku tvarohu a jdu spát. Totálně vyčerpaný. Jestliže jsem po tréninku s hokejisty či florbalisty měl potíže vstát ráno z postele, tak teď se k tomu přidává třes rukou, takže dobrovolně celý den držím hladovku.

Honza se převléká nějak dlouho. Čekáme už čtvrt hodiny. „Kde máte kolegu?“ ptá se Pavla Kladivová. Pak vyprskne smíchy. Trenér vzpěračů Emil Brzóska ho zamkl v kanceláři.

S „pirátem“ na hlavě se kolega Jan Murárik konečně přiloudá k čince.
„Dala jsem vám tam dámskou osu. Je o pět kilo lehčí,“ říká několikanásobná mistryně republiky ve vzpírání Pavla Kladivová.

„Vy mu nevěříte?“ ptám se.
„Věřím, ale začínajícímu vzpěrači se to líp drží, protože je užší,“ vysvětluje Pavla. Minulý týden jí vytáhli stehy. Přemisťovala činku, a ta jí spadla na rameno.
„Udělala se mi tam taková hrča, boule. Emil říkal, že se to vstřebá, ale zcela výjimečně neměl pravdu,“ podotýká a mrkne na Brzósku.
Honza si chytne osu, zvedne ji, zkouší s ní jít do dřepu, ale kolena má nějaký skleněný. „Jsem normální chlap z ulice,“ říká omluvně.
„Máte blbý kalhoty. Aby vám nepraskly… A teď špičky od sebe,“ nakazuje Honzovi Pavla.
„Berou mě křeče do nohou,“ hekne Honza.
„Je tu někde blízko ARO?“ ptám se.
„Emil ovládá první pomoc. Ale někam zmizel. Kde je Emil? Asi emigroval do západního Německa,“ poznamená s úsměvem Pavla a Honza je zaaretovaný v polodřepu.
„Ve vzpírání asi potřebujete mít pořádnou sílu v rukou, co? Hlavně bicepsy,“ říkám.
Pavla se na mě podívá udiveně jako Afričané na sníh. „Ruce jsou jenom jako držáky. A bicepsy potřebujete hlavně na pláži. Na ženský. Ve vzpírání jsou důležitá záda a nohy. Když se na mě podíváte, tak je to snad jasný, ne?“ vysvětluje reprezentantka.

Honza je typický nevzpěrač. Má dlouhé nohy a zadek jako když bába sepne ruce.
Pokouší se vytlačit činku s 55 kilogramy železa. Rve se s tím, už cinká o bradu, ale dál to nejde. Vypadá, jako kdyby vzpíral nultý ročník svého vlastního memoriálu.
„Já to dám, ale teď mám trochu strach. Radši si uděláme pauzu,“ říká Honza.
„Chceš přinést občerstvení. Třeba tatara?“ ptám se.
„Kdyby něco, tak činku zahoďte za sebe nebo před sebe,“ křičí na Honzu Pavla, aby ji slyšel v dunivém vodopádu padajících činek.

A kolega pak dvakrát činku lehce zvedne. Zvedám i já – alespoň prst nahoru, jako že dobrý. Zazáří i při výrazu do střihu nohou a Pavla spokojeně pokyvuje hlavou.
Na mrtvý tah, neboli pozved, si Honza věří. Lehce dává 105 kilo.
„Máte povolený záda,“ upozorňuje Pavla.
Honza se předklání, uchopí osu činky a Pavla mu loktem tlačí záda dolů do luku.
Teď už jen pár fotek. Pavla se chystá Honzu zvednout.
„Ale jak? Vy jste takovej neuchopitelnej,“ říká rozpačitě.
Honza visí na ribstolech jako prádlo. Bolí ho ramena a Pavla ho bere do náručí.
„Hm, trochu přerostlý mimino,“ podotýká a culí se přitom.

Pak přijde Brzóska a vyžene nás z tělocvičny.
Dvě hodiny jsem byl s Honzou na tahu. Na mrtvým tahu. A taky s příjemnou Pavlou, se kterou by chlap snad šel i do války.

Autor: Pavel Loněk
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!