Dřevění panáčci nejen na hraní. Z jediné dílny v Krušných horách | E15.cz

Dřevění panáčci nejen na hraní. Z jediné dílny v Krušných horách

18. srpna 2010 • 12:27
O kuřáčky z hor mají zájem lidé v Mostě i v Německu. Hračky se stoletou tradicí však osiřely.

Nová Ves v Horách / V chalupě to nezaměnitelně voní. V kamnech plápolá dřevo a na plotně bublá bramborová polévka. Hospodyně ji vaří z čerstvých hřibů, kterých teď v bukových lesích roste dost a dost. Nahoře na peci spí bílý kocour. Mrkne na hromadu složených polínek. Šramotí tam myš. „Atmosféra horských chalup vymizela. A mně to přišlo líto,“ s nostalgií otvírá svůj příběh Sonja Vydrová z Nové Vsi v Horách. Je jediná, která na české straně Krušných hor udržuje dávnou tradici výroby dřevěných hraček. „Pec byla základem všech domácností. Kolem pece se točil život i odpočinek,“ vzpomíná Vydrová. Nefalšovaná pec se díky ní stala znovu hitem. A čadí v mnoha moderních domácnostech. Je to možné?

„Vzpomněla jsem si na babičku, jak si ohřívala ruce o kamna. Děda vedle štípal třísky. Vybavily se mi vzpomínky na dětství. Chtěla jsem se o ně podělit. A tak jsem vzala kousek dřeva a symbol domácí pohody vysoustružila, poslepovala, nabarvila, načančala,“ líčí majitelka dnes už jediné hračkářské firmy v horách.

Vonný františek v peci, další z divů světa

Replika není ledajaká. Kouří se jí z komína. „Do pece vložíte vonného františka. Uvidíte a ucítíte další z divů světa,“ říká se smyslem pro humor Sonja Vydrová. Františky nakupuje v sousedním Německu. U nás už je nikdo nevyrábí. Soudobý našinec má františka spojeného výhradně s Vánoci. Ale dříve tomu tak nebylo. „Copak bramborový salát vaříte taky jenom na Štědrý den?“ přemýšlí nahlas hračkářka.

Krakonoš, pradlena, myslivec, horník, pošťačka, výpravčí a další klasické české postavy inspirují Sonju Vydrovou a rozvíjejí její nápaditost. Postaví hračku na nohy od začátku do konce. Od výtvarného návrhu po nalepení vlasů, vousů, pěny na půllitr piva. „Nic si nemaluju. Popřemýšlím, případně se podívám do starých knížek, a pak jednoduše vezmu kus dřeva do ruky,“ prozrazuje Vydrová. Protože je na Mostecko hrdá, pod jejíma rukama spatřil světlo světa i dřevěný magistr Kelley s alchymistickým pláštěm a baretem. Anebo litvínovský hokejista v klasickém černožlutém dresu. „Občas si zašpásujeme. Mám ráda, když je při práci veselo a když se lidé smějí. Takže u nás pro radost najdou i legrační panáčky.

Coural Bob je turista Krušných hor, který se při svých toulkách přírodou natolik zapotil, že se mu kouří ze zad. Červený a Žlutý jsou obdobou oblíbené dvojice šikulů Pata a Mata. Nechybí jim nářadí ani štafle,“ vypravuje horalka.

Každá figurka je propracovaná do detailů. Člověk se neubrání obdivu, co v dnešní přetechnizované době dovedou tamní šikovné ženy.

Malou hračkářskou továrnu obstará dvanáct zaměstnanců. „Se mnou je nás třináct,“ upřesňuje Vydrová. Od dětství ráda malovala, ale že jednou převezme firmu, nikdy nepomyslela.

V těžkém životě lidem nechybělo štěstí

„Tatínek tu pracoval jako vedoucí, maminka jako dělnice, později mistrová. Ve fabrice jsem vyrůstala, ale toužila jsem sportovat. Z devětačtyřiceti sportů neexistoval ve Sportce jediný, který bych si nevyzkoušela. Hrála jsem závodně národní házenou, dívčí kopanou, stolní tenis, atletiku. Byla jsem všude,“ naznačuje svoji povahu Vydrová a vzápětí dodává, že aktivní pohyb miluje pořád. Dva roky před důchodem hraje rekreačně stolní tenis, lyžuje, jezdí na kole.

„Když táta zemřel, mamince nezbylo nic jiného, než aby stagnující provoz kočírovala. Byla velká organizátorka, dokázala vzít za práci. Dokonce sama seřizovala stroje. Jenže taky už měla léta, a tak jsem se učila. V roce 1987 jsme hračkárnu převzaly od Dehoru Most,“ ohlíží se zpátky Sonja Vydrová.
Začaly od nuly. V té době byla Nová Ves na konci světa. Hraniční potok ji dělí od Německa. Čáru tenkrát celníci bedlivě střežili. Nebylo to jako dnes, kdy lidé mohou volně, bez pasu a prohlídek do Německa a Němci k nám. „Bylo by nám líto, kdyby tradice na české straně krachla. A tak jsme začaly pozvolna. Pokračovaly jsme v klasické výrobě stolní hry Tivoly a zatloukacích stolků,“ vzpomíná hračkářka.

Po sametové revoluci ji ředitel mosteckého Dehoru přesvědčil, aby dílnu vzala do soukromých rukou. A tak to udělala. „Nelituju. Celý život se držím kréda, aby se člověk nebál bezhlavě vrhnout do čehokoliv, o čem nemá ani tušení. I kdyby mu to nic nepřineslo, získá aspoň další zkušenost a jeho život nebude jednotvárný,“ vyznává svérázná žena.

Kouřící figurky z Nové Vsi v Horách prý nosí štěstí. To totiž skromným lidem v těžkém živobytí v Krušných horách nikdy nechybělo. „Člověk se musí radovat z maličkostí,“ dodává recept na štěstí Sonja Vydrová.

První továrna na hračky stála v Nové Vsi už v roce 1886. Kromě lyží a hůlek vyráběla dřevěné ruční vozíky všech druhů a velikostí, kolíčky na prádlo, houpací koně a jiné hračky. Zaměstnávala kolem sta lidí.

Po válce byla krátkou dobu pod národní správou. Měla smůlu. Stála bezprostředně u hraničního potoka, proto tehdejší mocipáni rozhodli jednoznačně: Zbořte ji. V Nové Vsi zůstala jen továrna Antona Waltera. Po první světové válce přichází poprvé na trh s legendárními tahacími zvířátky.
Hračkářské dílny kvetly i na Mníšku, v Hoře Svaté Kateřiny. Obrázkové stavebnice, domina, pyramidy, tahací koně, nábytek pro panenky, ale i frézované nebo lepené penály z Krušných hor dostaly výtečnou pověst.

„První příležitostí k výměnám a prodeji hraček byly dobové jarmarky a trhy. Kde jinde než na náměstí. Náměstí vždycky bývala centrem dění všech vesnic a měst,“ nahlíží do historie Vydrová. O hračkářském řemesle sepsala brožuru. Dovede o něm vyprávět hodiny.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!