Dobří lední holubi se vracejí. Bez hokejky a na trenérskou lavičku | E15.cz

Dobří lední holubi se vracejí. Bez hokejky a na trenérskou lavičku

Bývalí hokejisté zůstávají i po skončení hráčské kariéry věrni svému sportovnímu odvětví. Jen dresy vyměnili za manažerská saka a trenérská trička.

Co se v aktivním hokejovém mládí naučíš, na stáří v trenérské práci jako když najdeš. Tak možná zní motto řady bývalých vynikajících plzeňských hokejistů. Pokud se k ledovým plochám vrátili, zakotvili vesměs na postech trenérů. I když ne všichni.

Rychlík na bruslích

Tak v minulosti nazývali Bohuslava Ebermana, bývalého křídelního útočníka tehdejší Škody Plzeň, reprezentanta tehdejší ČSSR a mistra světa z Vídně v roce 1977. Ten nyní pracuje v plzeňském hokejovém klubu na postu obchodního ředitele. „Po skončení kariéry v Plzni jsem odešel do Francie, kde jsem ještě hrál i současně trénoval v Grenoblu. Pak jsem delší dobu trénoval ve Švýcarsku a odtud jsem odskočil na dvě sezony zpět do Plzně v letech 1995 až 1997. Opět jsem odešel do Německa, Švýcarska a Francie, kde jsem působil až do roku 2002,“ nastiňuje své další hokejové roky. Pak si Bohuslav Eberman otevřel s kamarádem sítotiskovou tiskárnu a podnikal v Plzni. A potom už přišla nabídka na post obchodního ředitele nynějšího HC Plzeň 1929.

„Oslovil mě Jaromír Zavoral. Přicházel jsem v nesnadném období v době krize, shánění peněz bylo hodně krušné. Přechod od hokeje k manažerským povinnostem zase nebyl tak těžký,“ vzpomíná Ebermann na začátky své nové práce.

Dva mezi kluky

Útočník Petr Kořínek skončil s aktivním hraním v Plzni v roce 2001, pak hostoval v Českých Budějovicích. V dalším období hrál na Slovensku, v Německu a Itálii a zpět do Čech se vrátil letos na jaře. „Jako trenér Klatov jsem už s plzeňským klubem opět spolupracoval, a to zejména s juniorským týmem. Martin Straka mi pak nabídl práci na postu trenéra mládeže. Já jsem přikývnul a začal pracovat jako asistent trenéra u staršího dorostu,“ popisuje svůj návrat do plzeňského klubu. Svoji práci si pochvaluje.

„Kluci se chtějí něco naučit, snaží se. Objevuje se mezi nimi řada talentů, kteří mají naději za čas pokusit se porvat o místo v extraligovém týmu. Pokud pracujete s tvárným týmem, který chce něco dokázat, člověka hned práce více baví,“ je přesvědčen.

Další bývalý útočník Radek Kampf, nyní hlavní trenér juniorů, hrál v Plzni ještě v roce 1997. Odtud odešel do Berouna a poté do Německa. „Zhruba před deseti lety mě oslovil pan Haber, zda bych nechtěl trénovat. Začal jsem u osmých a devátých tříd. Potom jsem pendloval od dospělých k dětem a nyní pracuji třetí rok u juniorů,“ krátce přibližuje Radek Kampf svůj hokejový životopis. Momentálně na změnu kategorie nemyslí a je v klubu spokojen.

„Člověk od malička žije hokejem a každý rád pokračuje v tom, co dělal celý život. Navícdělám to, co mě baví,“ říká a má radost, že jeho svěřenci bojují o post i v A týmu. Kovář, Jeřábek, Růžička jsou důkazem. „Určitě to potěší, ale na výchově se podílí vždy víc trenérů. Je radost, když to pak hráči někam dotáhnou, i když těch druhých je daleko více,“ dodává.

Příklad věrnosti

Málokdo byl v plzeňském hokeji takovým klubistou jako obránce Ivan Vlček. „Já jsem víceméně začal hned trénovat. Měl jsem ve smlouvě, že po skončení kariéry zde budu působit jako trenér. V době mého nástupu sem přicházel do vedení klubu pan Král. Já jsem zde vydržel čtyři roky. Začal jsem s Jiřím Kučerou u šesté a sedmé třídy, pak následoval přechod k juniorům a pak jsem rotoval všude, včetně A týmu, společně s Jiřím Neubauerem,“ vzpomíná.

Po čtyřech letech Ivan Vlček odešel na tři roky trénovat druholigové Rokycany, ale po rozpadu tamního klubu v letošním roce přijal nabídku Martina Straky na post asistenta u juniorského celku.

„Vedle hokeje ještě paralelně provozuji v Rokycanech restauraci. Trénování mě baví. Jde o to, že hokej mám rád, je to příjemné,“ konstatuje Ivan Vlček. Věrnost klubovým barvám ctil v aktivní hráčské kariéře i útočník Milan Volák. Ale po skončení plzeňského hokejového angažmá málem zamířil jinam než na trenérskou lavičku. „Udělal jsem si masérský kurz a působil jsem chvilku u áčka. Pak mě ale oslovil Havířov a já opět nazul brusle jako hráč. Pak ještě přišlo krátké angažmá v Prostějově a následně nabídka Tomáše Krále na trénování.

Neváhal jsem a čtvrtý rok působím u třetích a čtvrtých tříd hokejové školy. Dokončuji B licenci a uvidíme, co bude dál,“ říká Milan Volák.

Radost ze svěřenců

Kdo by si v Plzni nepamatoval na útok Táflík-Pata-Černý. Posledně jmenovaný, útočník František Černý, odešel ze Škodovky za hokejovým chlebem nejprve do zahraničí. „Dva roky jsem hrál v Německu a tři roky ve Finsku. Od roku 1995 jsem trénoval v Rokycanech a pak jsem se vrátil do Plzně. Začal jsem postupně od nejmladších kategorií až k mužům. Jsem rád, že u hokeje můžu pokračovat. Pokud se dvacet let věnujete pouze hokeji, bylo by mnohem těžší nastoupit v jiné profesi,“ konstatuje. Teď je vedoucím sportovního centra mládeže a hlavním trenérem staršího dorostu v plzeňském klubu.

„Máme radost, že se naši odchovanci perou o místo v A mužstvu. Pokud se objeví každý rok někdo, není naše práce marná a špatná,“ hodnotí vývojový proces svých svěřenců František Černý. Všechno má svůj čas Další plzeňský útočník, David Bruk, nestačil od hokeje v Plzni vůbec odejít. Momentálně hlavní trenér mladšího dorostu to přičítá i náhodě a štěstí. „Jeden trenér zde chyběl, a tak jsem se připojil na rozkoukání. Šel jsem k panu Ruprechtovi k šesté a sedmé třídě a už jsem v klubu sedm let,“ říká zároveň trenér reprezentační šestnáctky, který nechce přechod k vyšším kategoriím uspěchat. „Vše má svůj čas a vývoj,“ dodává. Krédo všech bývalých hráčů a nyní trenérů či funkcionářů je stejné. „Děláme společnou věc, máme společný cíl: aby Plzeň společně fungovala. Všem nám není osud hokejové Plzně lhostejný. My jsme pro klub už jako hráči dělali maximum, tak není problém dělat maximum jako funkcionář či trenér,“ uzavírá za všechny Bohuslav Ebermann

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!