Do cíle mě popohnal pes | E15.cz

Do cíle mě popohnal pes

5. srpna 2010 • 17:20
Na tratích třicet a padesát kilometrů odstartovalo v sobotu v závodu Jarošovská šlapka rekordních 241 bikerů. Redaktorka Sedmičky byla mezi nimi.

„Pánové, co to je?“ napomíná rozhodčí Jiří Dohnal závodníky, kteří se cpou před nafukovací bránu v centru Jarošova, odkud startují. Bikery umravnil a závod horských kol na padesát kilometrů může úderem jedenácté začít. Aniž by stačili odjet všichni, hrnou se do brány v opačném směru bezohledně závodníci startující na kratší trati a zablokují jezdce odjíždějící z poslední řady.
Silný hvizd píšťalky. Je čtvrt na dvanáct a já spolu se 136 soupeři nasedám na kolo. Čeká mě třicet kilometrů silnice a terénu. Větší část závodníků ztratím už v kopci nad Jarošovem. Jsem v klidu, trasu znám. Mapu v kapse. Šipky na silnici. I kdyby mi všichni ujeli, do cíle trefím.
Ani ne po dvou kilometrech sjíždím ze silnice a začíná boj se štěrkem, výmoly a loužemi. I tak se mi podaří předjet jednoho soupeře a na lesní asfaltce další tři. Dlouho se ale neraduji. Jakmile se dostávám do tempa, dojedeme do Horního Skrýchova. K mojí smůle zrovna projíždí vlak. „Nezpomaluj, to stihneme,“ slyším za sebou mužský hlas. Důrazný rozkaz nepatří mě, nýbrž mužově partnerce. Zatímco já přibrzdit musím, soupeři, které jsem měla doteď za zády, projedou přes koleje těsně za vlakem.
Dojedu je až v Dolním Skrýchově. O pár desítek metrů dál mě čeká další nepříjemnost. Sjezd rozrytým bahnem a pak stoupání kolem Březského rybníka. Za Radouňkou potkám dva nešťastníky, jak spravují prasklou duši. To se mi naštěstí nestane. Nemilé překvapení mě potká až v Kostelní Radouni. Musím přibrzdit kvůli jezevčíkovi, který se mi plete pod kola. Snaží se mě dohonit, hlasitě štěká a chce mě kousnout do nohy. Musím hodně zrychlit, abych mu ujela.
Hurá, občerstvovací stanice. „Už jste za půlkou,“ hlásí Petra Zíková, která tady rozdává nápoje. Přidá ještě jednu zajímavou informaci. Prý naše trať neměří třicet, ale třiatřicet kilometrů. „Cože?“ ptá se vyděšeně Stanislav Štangl, kterému jsem už nějakou dobu v patách.
Naštěstí už vím, že nás čeká víc sjezdů než výjezdů. V lese mezi Karlovem a Horním Skrýchovem opět dojedu závodnici ze Znojma Marii Bendaříkovou, se kterou se střídavě předjíždíme. Je vidět, že by byla stejně jako já ráda v cíli. „Ty to tady znáš? Je to ještě daleko?“ ptá se mě. Ujišťuji ji, že jsou to asi jen dva kilometry do cíle. Jenže pár metrů před ním nás čeká ještě jedno ošklivé místo, na cílovou louku musíme sjet z prudkého kopce vymletou lesní cestou. Odřít se kousek před cílovou rovinkou opravdu nechci. Potupně slezu z kola a dolů ho vedu. Naštěstí jsem schovaná v lese, a tak mě vidí jen dva přihlížející dole pod kopcem. Ještě projet nafukovací bránou a mám to za sebou. S časem 1:37:54 jsem 112. v cíli, dvanáctá ve své kategorii. První na třicetikilometrové trati projel cílem Jan Pechek, byl v něm o čtyřicet minut dřív než já. Na první ženu Janu Čechovou jsem ztratila dvaatřicet minut. Padesátikilometrovou trať zvládl nejrychleji Pavel Bartoň v čase 1:42:45.
Závod Jarošovská šlapka jeli cyklisté poprvé před šesti lety. Každoročně je stále oblíbenější. „Letos jsme měli o čtyřicet závodníků víc než vloni, nikomu se nic vážného nestalo, tak jsme spokojení,“ říká po závodě jeden z organizátorů Jiří Míchal. Několik stížností se na jejich hlavu sneslo jen kvůli označení delší tratě. „Tam je vždycky trochu obtíž, jak v terénu dobře trasu označit. U té kratší problém nebývá, protože vede převážně po asfaltu,“ přiznává Míchal.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!