Do bytů nechodí dveřmi, ale oknem | E15.cz

Do bytů nechodí dveřmi, ale oknem

Jaroslav Dobeš z Jednotky operativního zásahu se v práci nenudí. Zachraňuje životy a uklidňuje hospodské rvačky.

Většina kluků si v dětství hrála na policisty a zloděje. Akční hry měl rád i třiatřicetiletý Jaroslav Dobeš, který je další osobností seriálu Generace 77. Jestli byl při dětských hrách za toho dobrého, nebo špatného, už si nevzpomíná. Zato dnes už má jasno. Bezmála patnáct let obléká uniformu brněnské městské policie.

Na schůzku s redaktorem Sedmičky dorazil strážník ze speciální jednotky s několikaminutovým zpožděním. Zdržela ho žena, která chtěla vyskočit z okna. Upozornila na ni sousedka. Volala, že někdo stojí v otevřeném okně, křičí a asi chce vyskočit. Dobeš ji ale zachránil a na pomyslnou pažbu si tak mohl udělat další zářez v podobě záchrany lidského života.

„Takové věci jsou na denním pořádku. Operátor z tísňové linky nás totiž posílá většinou tam, kde je buď mela, nebo život v ohrožení. Z okna sice lidé neskáčou každý den, ale minimálně jednou týdně takové případy řešíme,“ tvrdí Dobeš.

K městské policii se nedostal přímo. Dokonce říká, že nikdy nesnil o tom, stát se policistou. „Byl jsem normální řadový dělník v továrně, kde se vyráběl papír. Pak přišla nabídka, na kterou jsem kývnul a stal se strážníkem,“ vzpomíná muž na polovinu devadesátých let minulého století. Tehdy úspěšně absolvoval výběrové řízení a vyfasoval uniformu.

Pár roků „šlapal“ Dobeš brněnské ulice, vybíral pokuty za špatné parkování a káral majitele psů za to, že nemají náhubek. Jenže práce řadového strážníka ho nebavila. Potřeboval adrenalin. Jakmile se uvolnilo místo v Jednotce operativního zásahu, bez váhání se přihlásil. Prošel fyzickými testy, zkouškou sebeobrany, překonal strach z výšky lezením na komín líšeňské spalovny, a barva stejnokroje se změnila z modré na černou.

Změnou uniformy se změnila Dobešovi i náplň práce. Ta se stala rázem akčnější. K lidem v ohrožení života většinou nechodí dveřmi, ale vstupuje do jejich bytů oknem. „Slaňujeme k lidem, na které upozorní všímaví sousedé. Mají strach, že se s nimi něco děje, protože už nějakou dobu nevyšli z bytu. Opravit vyražené dveře je ovšem nákladná záležitost, a tak je jednodušší vstup oknem,“ vysvětluje Dobeš.

Strážník ze speciální jednotky s sebou v autě vozí také zdravotnický batoh. „Je v něm například dýchací přístroj, prostředky k intubaci, roušky. Všichni v jednotce navíc máme speciální kurz první pomoci. Mnohokrát jsme už oživovali lidi ještě před příjezdem záchranky,“ popisuje Dobeš svou denní rutinu.

Černá kombinéza, ve vestě zavěšená baterka a vysílačka, za opaskem pistole a obušek, naleštěné kanady a rukavice bez palců dělají samy o sobě dojem. Když se ale do mundůru obleče Dobeš, mezi zločinci a výtržníky budí respekt. Měří dva metry a tři centimetry k tomu. „Výška je bezpochyby autoritativní. Jakmile někam vejde, rázem je ticho,“ hodnotí Dobeše jeho parťák Jiří Tomášek.

Respekt si naposledy sjednal například při zásahu, kdy se v jednom domě v centru města snažil dostat do bytu opilec. Když mu nechtěli nájemníci otevřít, snažil se rozsekat dveře sekerou. Jakmile však na schodech spatřil vysokého strážníka, vypadla mu z ruky a okamžitě ho přešlo pomyšlení na nepravosti.

Dvoumetrový čahoun se ovšem za svou velikost neschovává. „Najdou se i takoví, kteří si se mnou chtějí měřit síly. I když jsou o polovinu menší. Kuráž jim dodává alkohol nebo drogy. Ale těch se nebojím. Pár chvaty je uklidním,“ chlubí se Dobeš, kterému dělá výška problém jen ve služebním autě. Byť jezdí po Brně octavií, musí se uvnitř krčit.

Protáhnout se ale může při zásahu nebo na cvičišti. Každý měsíc mají strážníci týdenní výcvik. „Trénují střelbu, skoky do oken v opuštěných objektech nebo slaňují po Býčí skále u propasti Macocha v Moravském krasu,“ přibližuje mluvčí brněnských strážníků Denisa Kapitančiková.

Tolerance rodiny

To, že Dobeš nastavuje denně tvář zločinu, jeho rodina toleruje. „Musí se s tím zkrátka srovnat. Je to práce, i když ne zrovna jako každá druhá,“ říká urostlý strážník. Byť se mnohdy pohybuje i mezi lidmi nakaženými nejrůznějšími infekčními chorobami, strach nemá. „Čím víc člověk trénuje rizikové situace, tím míň věcí ho překvapí,“ podotýká Dobeš.

Svou rodinu vehementně brání. Dokonce tak, že nechtěl zveřejnit svou identitu v podobě fotografie. Má pro to jednoduché vysvětlení. „Kolikrát se mi stalo, že jsem jel s rodinou a v tramvaji potkal člověka, kterého jsem před pár hodinami musel umravnit. Není to moc příjemné,“ vysvětluje Dobeš.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!