Den s horskou službou: ošetřování i jízda na skútru | E15.cz

Den s horskou službou: ošetřování i jízda na skútru

Redaktor Sedmičky si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je strávit den na horách jako záchranář horské služby.

Často chodím na hory. Shodl jsem se s kolegy, že by bylo zajímavé strávit den společně se záchranáři horské služby. Po domluvě s náčelníkem Radimem Pavlicou se s fotografem Petrem Sznapkou vydáváme v sobotu ráno na Pustevny, kde už o nás tamní členové horské služby ví. Po příjezdu přicházíme k jejich chatě a zvoníme. Otevírá jeden z členů Libor Solanský.
„Vy jste ti novináři, že? Tak pojďte dál,“ vítá nás Solanský. Domlouváme se, kde můžeme udělat první fotky. Odpověď je jednoznačná. „Vytáhnu techniku a něco vymyslíme,“ říká Lukáš Tkáč, se kterým následně trávím celý den na Pustevnách.
Tkáč startuje v garáži sněžný skútr a couvá ven. Hned na něj nasedám, aby mohl kolega fotograf udělat první fotky. Hned potom pouštím za řidítka záchranáře, který nás vyváží na mírný kopec. „Teď vás položíme na sáně, ve kterých přepravujeme zraněné,“ vzkazuje mi Tkáč. Když záchranář zapne všechny popruhy, startuje skútr a vyráží se mnou po Pustevnách. Pro turisty se najednou stávám hlavní atrakcí. Na všechny se usmívám, abych dal najevo, že mi nic není a že jde pouze o test. Mávat jim ale nemůžu, protože jsem v saních pevně zabalený. První zážitek mám za sebou. Zatímco fotograf z Beskyd odjíždí, na mě čeká ještě šest hodin s horskou službou. Nestačím se divit, jak vypadá chata záchranářů. Bezbariérový vstup do místnosti, kde je lehátko na ošetření, takže každý pacient se okamžitě dostane do tepla. Naproti ošetřovně je dispečink, ze kterého se pravidelně podává hlášení na centrálu.
„Vždycky v osm ráno je relace. Hlásíme aktuální počasí, teplotu, kolik jsme ošetřili pacientů. V sobotu se podává i v šest večer a v neděli o půl páté,“ uvádí Tkáč.
Kromě těchto místností je v chatě také nová kuchyňská linka, pohodlná sedačka a televize, takže záchranáři se nenudí, i když se zrovna nic neděje.
„Zázemí je parádní. Přesně podle mých představ. Takhle by měly vypadat profesionální podmínky,“ pochvaluje si Tkáč. Poté se spolu bavíme, co všechno taková práce obnáší. „U horské služby slouží profesionálové, kteří mají každý rok několik zkoušek nebo školení. Dobrovolníkem však taky nemůže být každý. Musíte splnit fyzické testy nebo prokázat, že se umíte orientovat v horách,“ vysvětluje záchranář. Dostáváme se také k tomu, s jakými úrazy se horská služba potkává. „Je to hodně pestré. U lyžařů to bývají zlomeniny nohou. Občas se někdo ztratí, tak ho musíme jít hledat. Loni tady skákal podnapilý turista do sněhu, pod kterým byl štěrk. Výsledkem byla rozbitá hlava,“ vzpomíná Tkáč.
O půl jedné vyrážíme na prohlídku okolí. Ze zadního sedadla skútru se při jízdě po hřebenu kochám nádhernými výhledy, ale zároveň se záchranáře pevně držím, protože chvílemi jedeme rychlostí šedesát kilometrů v hodině. Přijíždíme na sjezdovku, na které se lyžuje, přestože poměrně hodně prší. Zpovídám respondenty do ankety a asi po čtvrt hodině se musíme vrátit na základnu, protože dostáváme hlášení, že se někdo zranil.
Jde o malého chlapce, který při jízdě na lyžích narazil hlavou do dřevěné budky. Vypadá trochu vyděšeně a otřeseně. Tkáč ho prohlíží. Usuzuje, že by to nemělo být nic vážného. „Pro jistotu s ním ale zajděte někam k doktorovi, ať máte jistotu. Pokud by to byl mírný otřes mozku, může se projevit až večer,“ vzkazuje Solanský rodičům malého lyžaře z Ostravy. Mezi záchranáři se cítím dobře. Dokonce mi uvařili polévku, i když jsem jim několikrát řekl, že mám svoje jídlo. Na chatě se však vaří hromadně, takže nakonec neodmlouvám a dávám si taky. Je poznat, že všichni společně tvoří v podstatě rodinu. Především s Lukášem Tkáčem se během dne natolik spřátelím, že si asi od jedenácté hodiny tykáme. Ptám se ho i na to, co si myslí o hromadných závodech po Beskydech jako je Beskydská sedmička nebo Pět beskydských vrcholů.
„Jsem rád, když lidé sportují. Je to mnohem lepší, než kdyby seděli doma na zadku. Problém je v tom, že někteří neodhadnou své síly. V horších případech musíme takové lidi i hledat. A ve tmě to není žádná legrace,“ zdůrazňuje záchranář.
Venku stále prší. Sedíme tedy u televize a sledujeme pořad o autech. Na konferenčním stolku leží oplatky, a i když už jsem měl polévku, ještě mi nabízejí povidlový koláč. Starají se tu o mě, jako o nemluvně říkám si. Mezi záchranáři skutečně panuje přátelská atmosféra. Připadám si, jako bych byl na návštěvě u nějaké spořádané rodiny. Je poznat, že je to parta kamarádů, která je připravená vždycky pomáhat turistům, kteří to zrovna potřebují. Okolo čtyř hodin odpoledne se s chatou horské služby loučím a odcházím. Na cestu mi ještě půjčují pořádné pohorky, protože jsem přišel v kotníkových teniskách. „Mají sice gore tex, ale nabral bys do nich vrchem,“ varuje mě Tkáč. Dolů se dostávám bez větších potíží, i když vydatně prší. Asi po hodině a půl už ležím doma ve vaně.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!