Den hlučné samoty. Ve sběrně u lisu | E15.cz

Den hlučné samoty. Ve sběrně u lisu

Kromě Aloise Jiráska tištěného v knize potkal redaktor v budějovické sběrně surovin svérázné postavy.

Hanťa z Hrabalovy Příliš hlučné samoty by se divil. A nejspíš i skončil v lisu na papír hned první den. Recept na jednu směnu ve sběrně surovin na budějovickém Palackého náměstí prožitou v montérkách pomocného dělníka? Nemyslet na odpady a občas kouknout na hvězdné nebe nade mnou. Majitel firmy Petr Novák souhlasil, aby si novinář vyzkoušel, co se děje nejen s použitými deníky a týdeníky, ale i se starým kovem a hlavně s reklamními letáky. Těch je nejvíc.
V úterý 16. listopadu padá z nebe mokrá mlha. Je před státním svátkem boje za svobodu a demokracii. Pracovní den tam pokračuje i ve středu.
„Vycházíme klientům vstříc,“ vysvětluje šéf sběrny Miroslav Komfar.
Po osmé ráno se ve dvoře roztáčí kolo směny, kterou by Hrabalovi pomalí intelektuálové těžko ustáli. Před váhou rostou fronty, jedno auto se šrotem střídá druhé. Řemeslníci v montérkách, manažeři z kanceláří, bezdomovci, důchodci. Luxusní vozy se skartovaným papírem, dvoukoláky s trubkami. Hlučno je až příliš a na samotu není čas. Drobné těžké železo do jednoho kontejneru, delší kusy do dalšího, do třetího plechy. Zvlášť bílý kancelářský papír, jinam knihy a jinam noviny a letáky. Tak mě zaučuje asi třicetiletý Tibor. Občas se usměje do drobného deště a prohodí, jak je spokojený. Předtím žil na Prachaticku, nově má byt v nedaleké ulici. „Ta práce mě ohromně baví. Je zajímavá,“ tvrdí.
Pomáháme bývalému pošťákovi Janu Třískovi skládat asi deset kubíků balíků letáků a novin do železné schránky pro náklaďák. Drobný důchodce ráno brigádničí ve dvoře, pak se rozjede s károu po městě. Takový je život.
Sběrna na Palačáku nemá do půl kilometru konkurenci. Navíc odpad třídí a zhodnocuje. Mezi směsí součástek určených pro rozebírání leží psací stroje. Dopsaly. Stejně jako lidé dočetli a odložili knížky, teď srovnané u zdi jako před popravou. Nejsou tu žádné zakázané. V sedmdesátých letech minulého století tady končili třeba Ivan Klíma a Josef Škvorecký. Mezi svázanými ročenkami Chovatele a Vlasty, bulletiny advokacie a zákoníků, leží knížečka od Jiráska Jan Žižka, román Už zase skáču přes merde! od Stephana Clarkeho. Práší se i na Paní fabrikantovou od Gustava Pflegera Moravského z roku 1930. Také na povídky Raye Bradburyho Slunce a stín.
„Dneska mám padla,“ usmívá se muž středního věku v bundě s kapucí. Za dvě hodiny se otočil na horském kole třikrát. Pokaždé vezl přes padesát kilo drobného železa. Rezavé brzdové čelisti měl na nosiči, v batohu a v taškách. „Leží na dráze. Tam si toho neváží,“ prozrazuje místo poté, co vyinkasoval šest stovek.

Časopisy na holiče

Staré knihy vozí hlavně ženy. „Teď si zajdu ke kadeřníkovi,“ hlásí sympatická třicátnice. Od osmé se objevuje ve sběrně s autem dvakrát, pokaždé položí na váhu směs časopisů. „Maminka hodně čte a to je dobře,“ usmívá se.
Dvakrát po sobě odkládá sběr také starší žena. Jsou to většinou knížky nakladatelství Mladé fronty ze sedmdesátých let. Podle ní je to dědictví, jež zabírá místo. Román Už zase skáču přes merde! stál před třemi lety tři sta korun. Ve sběrně nemá cenu ani dvoukoruny. Možná si to uvědomuje mladík v červené bundě s batohem a knihy přehrabuje. „Sběratel,“ prohodí Tibor, který ho zná. Do tašky si strká svázanou starou ročenku časopisů.
Rekordmankou je důchodkyně na kole. Za dopoledne přijíždí pětkrát s nákladem novin a letáků. Za kilo je koruna. Žena si nechává pokaždé potvrdit váhu na papírek. Peníze vyinkasuje nakonec. „Jezdím každý den, ale o popularitu v novinách nestojím. Nechci, aby se to dozvěděly moje děti,“ říká dáma, která by se bez tašek se sběrem vystupováním hodila ke kavárenskému stolku. Za den vydělá nejvýš dvě stovky. S profesionály se měřit nemůže.

Taška mědi je cennost

Pokladem mezi sběrem nejsou knížky. Je jím měď, mosaz a olovo. Trochu hliník. Sto patnáct korun za kilo mědi udělá cennost z jedné malé aktovky naplněné zbytky po odlitku. Nosí je podivní lidé. Vizáží připomínají studenty nebo počítačové programátory. Nic proti nim nejsou důchodci, kteří vozí do sběrny staré hrnce a kusy rozřezaných škodovek. Dva z nich, asi manželé, přijíždějí ještě ve středu 17. listopadu. Z káry zapřažené za malým peugeotem, vynášejí vrávoravě směs šrotu.
Podle Miroslava Komfara prožívají sběrny boom. Už zase vykupují papír. Vyplatí se i železo. „Sice to nebude nikdy jako před pěti lety, kdy jsme platili za železo osm korun, ale jde to,“ říká vedoucí sběrny.
Oživení trhu potvrzuje Bedřich Vališ z nadnárodní firmy obchodující se sběrem. Předpovídá lepší časy starému papíru. Před rokem o něj nikdo nestál. Teď ho ve velkém vykupují společnosti v Německu, Rakousku, Itálii a v Číně. Tak daleko drobný budějovický sběratel odpadů nedohlédne. Jan Tříska od Palackého náměstí přiveze za dopoledne papír na káře pětkrát. V poledne obědvá u řezníka nedaleko sběrny sekanou a vlašák. Je také spokojený. Určitě se mu nehoní hlavou Hanťova slova, že lidé jsou jako olivy. Teprve drceni vydají ze sebe to nejlepší. Nepřemýšlí ani nad tím, co asi dobrého vydají lisované reklamní letáky.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!