Dělal Baťu, Menšíka i Jaggera. Teď se moří s Obamou | E15.cz

Dělal Baťu, Menšíka i Jaggera. Teď se moří s Obamou

Sochy Radima Hankeho jsou důležitou součástí tváře Zlína. Kromě toho je autorem voskových fugurín známých osobností.

Soch významných osobností ve Zlíně moc není. Letos ale přibyly ve městě rovnou dvě. Socha Tomáše Bati v parku před budovou 21 a busta filmaře Karla Zemana v areálu filmových ateliérů. Autorem obou je zlínský sochař Radim Hanke. „Baťa i Zeman, to pro mě byla velká pocta. Přece jen to byly naprosto mimořádné světově uznávané osobnosti,“ říká Hanke.

Sedmačtyřicetiletý sochař žije ve Zlíně od osmdesátých let. Bydlí v baťovském domku na Letné, v garáži má svůj ateliér. Učí sochařinu na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění. Ve Zlíně je ale známý také jako hudebník, hrál v kapele Radio Jam, občas vystupuje v duu s kytaristou Břetislavem Hofbauerem.

I když nedávné odhalení společného sousoší Tomáše a Jana Baťových někteří lidé kritizovali, podle Hankeho k sobě oba Baťové patří. „Jan Antonín Baťa, i když měl své chyby, byl bez debat Tomášovým pokračovatelem a šéfem firmy, díky němuž má Zlín filmové ateliéry nebo symbol města, budovu číslo 21,“ zdůrazňuje sochař.

U každé z těchto dvou soch se snažil vyjádřit charakter a osobnost v postoji a gestech. „Tomáš Baťa zakladatel je dominantní osoba, která vše vymyslela, dala tomu impuls a rozeběhla. Jeho postoj je uvolněný, ale zároveň rozhodný a energický. Takový byl na fotografiích mezi přáteli nebo s návštěvami. Jan je jakoby utlačený. Stojí vzadu a jaksi opuštěný. Je z toho patrný jeho smutný konec, který měl podobu Benešových dekretů, znárodnění a odsouzení,“ vysvětluje Hanke.

Nejvíc Hankeho soch ovšem nestojí ve Zlíně, ale v Praze. Zlínský sochař je totiž autorem figur a hlav mnoha postav v tamním muzeu voskových figurín. Vlasta Burian, Vladimír Menšík, Jan Saudek, Tina Turner nebo Mick Jagger jsou jeho díly. A v těchto týdnech je jeho ateliér plný fotografií amerického prezidenta Baracka Obamy, teď totiž pracuje právě na něm.

„K takovým úkolům, jako je pomník Baťům nebo Karlu Zemanovi, se člověk může dostat jen jednou za život. Portréty pro muzeum voskových figurín mi ale daly neskutečný výcvik. Naučil jsem se díky tomu pracovat s fotografiemi. Je to mimořádně piplavá práce. Sochař musí opustit veškerou nadsázku a fantazii, aby voskový odlitek vypadal skutečně a živě. Musel jsem pečlivě studovat detaily očí, poměry hlavy. Na druhou stranu je to skvělá průprava pro seriózní pomníkové sochy - lidí, kteří se dnes věnují takové portrétní sochařině, totiž není mnoho,“ myslí si Hanke.

Největší radost mu dělala práce na portrétu herce Vladimíra Menšíka. „Mimořádně rád jsem ale dělal třeba i rockera Micka Jaggera,“ dodává sochař. Pro zlínské Filmové ateliéry nedělal Hanke jen bronzovou podobiznu režiséra Zemana. Je také autorem ocenění pro nejlepší reklamní spot – Duhové kuličky (na snímku vlevo), ale především hlavní ceny pro vítěze zlínského filmového festivalu – Zlatého střevíčku (na snímku vpravo).

„Mám z té sošky ohromnou radost a doufám, že i ti, co ji dostávají. Je to krásný pocit, když vím, že se dostává do celého světa. I když její držitelé třeba ani neznají jméno autora. Víte, u některých věcí člověk pochybuje, jestli je neměl udělat jinak, ale u Zlatého střevíčku mám skutečně pocit, že se zadařilo,“ podotýká sochař.

Pokud se podaří uskutečnit plánované úpravy zlínského filmařského areálu na Kudlově, možná je ozdobí i socha Zlatého střevíčku v životní velikosti.
V poslední době kromě soch pracuje i na výzdobě zvonů. „Ten pocit, že děláte zvony, je úchvatný. I když je nahoře ve zvonici nejspíš nikdo neuvidí,“ podotýká umělec.

Reliéfy od zlínského sochaře si ovšem mohou prohlédnout lidé na třech zvonech v olomouckém kostele svatého Michala, ty jsou totiž přístupné návštěvníkům.
Málokdo ovšem zná druhou tvář Hankeho sochařské tvorby. To už nejsou postavy jako živé, ale abstraktní tvary z kovu a kamene. Vidět je lidé mohou například ve sbírce Krajské galerie výtvarného umění. „V poslední době bohužel nemám na volnou tvorbu příliš mnoho času,“ dodává sochař.

Stejně tak omezil i muziku. „Čím jsem starší, tím hůř zvládám to rozpolcení energie. Nejsem studovaný muzikant, a když chci hrát, musím hodně cvičit. To mi zabere spoustu času. Nechci sochařinu odbývat, a tak už skoro vůbec nehraju. Ovšem ve škole mám pořád rozbalené elektronické piano, a když můžu, hraju si sám pro sebe. Je to skvělá relaxace,“ vysvětluje Hanke.

Lidé z jeho okolí si Hankeho váží. „Je to pozitivně nabitý člověk, který nás naučil pokoře k sochařině. Díky němu jsme pochopili, že než se sochař dostane k umění, musí nejdřív dokonale zvládnout jeho řemeslnou stránku a pak teprve může jít dál,“ říká Kateřina Horáková, která u Hankeho studovala.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!