Deformace z povolání: Když zavřu oči, tak vidím šrouby... | E15.cz

Deformace z povolání: Když zavřu oči, tak vidím šrouby...

Zaměstnání, které vykonáváme delší dobu, nás ovlivňuje i v osobním životě. Formuje nás. A taky deformuje.

Ať pracujeme duševně nebo manuálně, otisk své profese v sobě neseme jako stigma. Nedokážeme se na určité věci dívat jinak než pohledem profesionála. A je jedno, jestli mícháme maltu, operujeme žlučník, řídíme autobus nebo prodáváme ponožky.

Proč ten číšník nese jenom jedno pivo!

Pavlína Juziková z Přerova pracuje jako realitní makléřka a v současné době se věnuje výstavbě dřevostaveb. Když vidí dům, který je na prodej, hned jí hlavou probleskne, za kolik by se dal zpeněžit. Nemůže kolem něj projít jenom tak. Posuzuje, jak daleko stojí od centra, pozoruje, jak kvalitní má fasádu, v jakém stavu jsou okna, jestli má děravou střechu, odhaduje vnitřní uspořádání. A když vidí pozemek, který je k mání, okamžitě se dívá, zda je u něj zdroj vody a přemítá nad možnostmi jeho úspěchu na současném trhu. „Dělám i úvěry. Stačí, když se někdo baví, že bude stavět nebo opravovat nemovitost a hned mi hlavou letí úrokové sazby, způsob ručení, bonita člověka,“ směje se své profesní deformaci Pavlína Juziková.
„Já zase nemůžu sednout do cizí restaurace, aniž bych nehodnotil všechno kolem sebe,“ prozrazuje majitel dvou přerovských hospod Michal Dokládal. A dodává: „Hned poznám, jestli se číšník umí otáčet v lokále a je profík, nebo ne. Když přijde nový host, sedí a čeká na pivo, zatímco obsluha nese čtvrtý kousek jinému zákazníkovi, tak si říkám: chyba!“ Vnímá i to, co jiní při návštěvě restaurace nevidí a nehodnotí. „Třeba, kdy číšník donese pivo, ale zpátky k pultu už nevezme prázdné sklenice nebo popelník. To úplně trpím,“ říká s nadsázkou.
Přerovský veterinář Josef Pospíšilík se zase nemůže projít po městě, aniž by nesměřoval svůj pohled k zemi. Více než po lidech se totiž dívá po svých čtyřnohých pacientech. „Teprve až podle pejska mnohdy poznám majitele,“ konstatuje. Přiznává, že sleduje psy a zajímá ho, jestli jim něco neschází. „Když vidím, že kulhá, nebo má kožní problémy, tak hned přemýšlím, čím to může být a jak by mu odborník mohl pomoci.“
Kameru na rameni nosí Marin Necid z Hranic už dvaadvacet let. Jako profesionální kameraman se na zpravodajství nedokáže dívat zrakem laika. „Sedím u televize a pokaždé nadskočím, když zachytím markantní chybu ve střihu nebo v kompozici. Chápu ale, že běžný divák to takhle neposuzuje, sleduje zprávy jako celek a rozhodně nehodnotí, jestli tyhle dva záběry mohly být u sebe, nebo ne. Je to holt určitá deformace,“ přiznává s nadhledem.

Jsou ty perly pravé? A jantar falešný?

Do obchodu s nábytkem zase jde s očima kritika profesionální stolař Stanislav Pop z Přerova. Na první pohled pozná fušeřinu i precizní práci. „Neunikne mi třeba jen drobná chyba. Dívám se, co je špatně a co naopak dobře. Neumím se tam procházet jenom jako obyčejný zákazník,“ říká.
Zaměstnání prodavačky ve zlatnictví zase změnilo pohled Martiny Hruškové. Nikdy dřív by ji prý na ulici nenapadlo dívat se po lidech, jaké nosí šperky. „Teď je doslova zkoumám. Co mají v uších, na krku, na ruce, jestli se jim kameny k sobě hodí, nebo ne, zda preferují zlato nebo stříbro. Taky odhaduji, co mohlo stát kolik korun a jestli jde o originál nebo napodobeniny. Když se dívám na televizní zprávy, tak sleduji, co má moderátorka za šperk.“
Speciální pedagožku v sobě zase nezapře přerovská učitelka Bronislava Valentová. Dar vcítit se do problémů druhých a pomáhat dětem ji provází i v soukromém životě. „Když náhodně potkám člověka, který špatně vyslovuje, mám tendenci mu nabídnout logopedickou péči. Vím, že to třeba v dané situaci není vhodné, ale ta myšlenka v hlavě zůstává,“ přiznala. Deformaci v pozitivním slova smyslu přiznává i ředitel přerovské Střední školy gastronomie a služeb Oldřich Baďura. „I ve svém volnu mnohdy přemýšlím, jak ještě víc zvýšit prestiž naší školy, jakých soutěží minimálně na krajské úrovni by se měli žáci zúčastnit. Porovnávám jiné školy s tou naší. A taky myslím na to, jaké benefity zajistit svým kolegům, aby byli v práci ještě spokojenější.“ Druhým dechem ale dodává, že jakmile se za ním zavřou dveře bytu, už není ředitel, ale člen rodiny.
Své povolání mají pod kůží i lidé, kteří z pracovního kolotoče vystoupili. „Jsem už deset let v důchodě, ale pracovala jsem v továrně na výrobu šroubů. Dodnes se mi někdy stává, že zavřu oči a vidím šrouby,“ vzpomněla s úsměvem Květoslava Hlobilová.

Ukaž mi ruce. A šup šup do koupelny!

„Nemoc z povolání vzniká dlouhodobým vlivem prostředí, ve kterém člověk pracuje,“ připomíná psycholožka Jana Gebauerová, která se ve své praxi běžně setkává i s lidmi, kterým jejich profese takříkajíc přerostla přes hlavu. A vzpomněla i příběh své klientky. „Do poradny se dostavila velice milá paní učitelka. Zjistila, že její manžel má přítelkyni, se kterou se tajně schází. Po konzultaci jsme se dohodly, že s mužem pohovořím a pokusím se najít příčinu jeho chování. Svěřil se mi, že má svou ženu rád, nerad by o ni přišel, ale je unavený z jejího neustálého napomínání typu – umyj si ruce, přezuj se, poděkuj… Připadal si jako jeden z jejich žáčků a v té roli se mu nelíbilo.“ A jaký recept našla psycholožka pro nešťastnou dvojici, které deformace z povolání pokřivila vztah? „Pravidelným tréninkem bylo nutné naučit ženu vystupovat ze sociální role učitelky a vstupovat do role manželky. Pochopila, že stejně jako se nemůže chovat vůči žákům jako manželka, tak se doma nemůže projevovat jako učitelka,“ prozradila odbornice na mezilidské vztahy

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!