Dechovka není mrtvá, říká Libor Mikl | E15.cz

Dechovka není mrtvá, říká Libor Mikl

Kapelník Libor Mikl učí mladé muzikanty hrát dechovku. A daří se mu to.

Libor Mikl si zamiloval dechové nástroje. Dal dohromady velký Dechový orchestr mladých, složený z muzikantů do třiceti let, a učí je hrát dechovku. Repertoár mají skutečně bohatý, od lidovek až po swing. Před několika lety se dokonce dali dohromady s folkrockovou kapelou Fleret a společně odehráli ve zlínském divadle koncert orchestrálních úprav jejich písniček.
„Máme osmdesát členů. Od fléten přes saxofony, křídlovky, tuby a bicími konče. Mladí lidé se rádi sdružují a je potřeba jim vytvořit podmínky. A tato muzika je velká věc. Když to mladí zjistí, najdou koníček na celý život. Já sám jsem dobrý příklad, začínal jsem v orchestru v roce 1978 a dokonce mám za manželku saxofonistku z tohoto souboru,“ říká Libor Mikl.

Má podle vás dechovka budoucnost?

Dechovka není mrtvá. Morava, Čechy a Slovensko, to je kolébka evropské dechové hudby. Je to navíc dobrý vývozní artikl, dechové soubory jsou velmi žádané. Tento žánr je bohatství, kterého bychom si měli vážit. Mrzí mě, že veřejnoprávní média ho odsunují tak do pozadí. U komerčních rádií to ještě chápu.

Kde jste v poslední době vystupovali?

Byli jsme nedávno v Německu, pojedeme do Dánska, chystáme se do Ruska. Orchestr projezdil celou Evropu. Požadavků je moc, musíme i odmítat. Hrajeme od hasičských výročí až po velké koncerty u nás i v zahraničí.

V poslední době dechovka moc dobrou pověst nemá.

Můžeme si za to hodně sami. Orchestry na Moravě jsou po muzikantské stránce špičkové, vynikající profesionální muzikanti. Jiná věc je, co hrají. Chybí nám invenční mladí autoři, kteří by v tomto žánru hledali něco nového. Dechovka se topí v manýře. Hrají se stále stejně stejné věci. Mnohdy ani odborník nepozná, co hraje za soubor. To je špatně. A texty? To je úplná katastrofa. Pořád jen šohajíček, rozmarýnek, sedmikráska, vlaštovjenka, jakési zdrobněliny pochybných textařů. Do jisté míry je to vlastně show navoněných a naškrobených Bárbín. Musíme nabídnout něco nového.

Dechovka, to ale nejsou jen moravské krojované písničky.

Zatím mluvíme o malých orchestrech do dvaceti lidí. Nám se ale pomalu ztrácí hlavně ty šedesáti až osmdesátičlenné soubory, to je úplně jiná rovina. Ve světě stále frčí, jen ve Spojených státech je přes pět tisíc takových souborů. Fungují při každé univerzitě a střední škole.

Vy vedete právě takový velký orchestr. Kde berete tolik mladých muzikantů?

Založil jsem z tohoto důvodu soukromou uměleckou školu. Snažíme se hledat talenty přímo na vesnicích. Razíme přístup učitel za žákem, ne žák za učitelem. Dnes má naše škola 520 žáků. Máme pobočky ve Zlíně, Velkém Ořechově, Provodově, Želechovicích, Štípě, Fryštáku, Lukově, Kašavě a Liptále. Učíme děti, které by se jinak v životě k muzice nedostaly. Kromě velkého dechového orchestru máme swing band, tři cimbálové muziky, jazzové smyčce a teď chystáme velký mládežnický symfonický orchestr. Muzikantem se člověk nestane mezi čtyřmi holými zdmi jen s učitelem, musí hrát s ostatními.

Pomáhá vaše škola oživovat kulturu na venkově?

Tam, kde jsme zřídili školu, začal se společenský a kulturní ruch oživovat. Vznikají tam nové soubory. Za první republiky i ještě dřív za Rakouska společenský život na vesnici pulzovat. Navázat na to po padesáti letech není jednoduché, ale pomalu se to začíná dařit. I na festivaly dechovek chodí stovky mladých lidí.

Vy sám jste ale v mládí na dechový nástroj nehrál.

Pocházím z muzikantské rodiny, ale ještě ve čtrnácti jsem nevěděl, jaký je rozdíl mezi valčíkem a polkou. Naše tradice, to byly housle, takže jsem se začal učit na housle.

A jak jste se tedy dostal k dechovce?

Začalo to velmi nevinně. Ve třinácti letech jsem našel na půdě nástroj, který jsem neznal, jakousi železnou troubu. Pak mi děda vykládal, jak jeho tatínek byl ještě za časů císaře Františka Josefa kapelníkem velkého železničního orchestru v Přerově. Právě po něm zůstala spousta nástrojů na půdě. To byl impuls, proč jsem se začal zajímat o dechovku. Byl jsem z ní tak fascinovaný, že mě to dodnes neopustilo. Zjistil jsem, že mi to na trubku jde velice dobře, a za rok studií na základní umělecké škole jsem udělal talentové zkoušky na konzervatoř. Šlo to strašně rychle. Přitom jsem si předtím vždycky představoval, že budu lesníkem nebo hajným.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!